Postává pod plechovou stříškou skrčená posmrkává do kapesníku s iniciály dárek od maminky nese si v kufříku svůj život, naskládaný do úhledných komínků
sedí na studeném obrubníku vlasy jí omývá kyselý déšť kolemjducími míjená pohledy opovrhovaná skleněnýma očima sleduje tu pochodující lhostejnost
celé hodiny se nehnula z místa přestalo i pršet pomalu z ní vyprchává i poslední kapka naděje "Slečno, můžu vám nějak pomoct?"
Epilog
chladný podzim je najednou sluncem prosvícené léto
verše jako takové jsou pěkné i příběh by byl jen graficky j o možná zbytečně překombinované
a ten epilog... sráží to...
do se miirdas zamiloval tak trochu povzneseně ta srážka je vlastně přirozená, protože léto k podzimu nepatří, ale znáš to babí? kdy místo listí ti na hlavu padá teplo a obloh a je zase modrá? přesně to mi to připomělo
jo, taky mam rád babí... ale nemyslim, že tohle je odkaz na něj... tady jde o ten pocit, který vyvolává ta věta: "Slečno, můžu vám nějak pomoct?" a to je až blbě patetické... babí léto je ale krásné, to ano