(Ze vzpomínek Václava Pakosty, zvaného Smyslný Vendolín)

JAK MI UTRHLI PYTLÍK  

     Můj dědeček blahé paměti často říkával, že jsem už jako malý kluk byl pěkný řízek. Nevím sice přesně, co tím myslel, ale určitě měl pravdu, byl to přece můj milovaný dědeček.

     Jako správný řízek jsem perfektně ovládal všechna klukovská umění, takže i kuličky, které jsem uměl hrát nejlépe ze všech kluků v naší ulici. Uměl jsem je prostě strkat do důlku lépe než oni, a tak jsem se rychle stal majitelem všech nejkrásnějších kuliček na světě včetně cíněnek a skleněnek.

     Svým kuličkám jsem říkal familiárně koule (některé byly skutečně velké, hlavně skleněnky) a věděl jsem, že bych své nádherné koule nevyměnil za nic na světě. Abych jim vytvořil odpovídající prostředí, ušil jsem pro ně vlastní rukou překrásný a velmi šikézní pytlík, jemuž se žádný jiný pytlík nevyrovnal. Na pytlík jsem toutéž rukou vyšil nápis "Můj pytlík, moje koule", který se později stal i mým životním krédem, a nakonec jsem pytlík opatřil pevným poutkem, abych jej mohl nosit připevněn k zápěstí. Cítil jsem se tak šťastným, jak se jen správný řízek může cítit. Ale život umí přinášet i velká neštěstí a bývá často velmi krutý.

     Zvěsti o mém pohádkovém kuličkovém bohatství se rychle šířily po celém okolním klukovském světě, a tak se stalo, co se asi stát muselo. Když jsem jednou vyrazil z domova vstříc novým vítězstvím a hrdě si vykračoval prostředkem ulice se sebejistotou mladého muže, nesoucího si svoje koule ve svém vlastním pytlíku, brutálně mne přepadli zlí hoši ze sousední ulice, pytlík s kuličkami mi od zápěstí utrhli a sprostě zcizili. Takto zle zneuctěn jsem se rozeběhl domů a přitom řval vzteky na celou ulici: "Utrhli mi pytlík, utrhli mi pytlík ...!"

     Doma mne čekala jen moje teta Evelína, stará panna, trávící čas většinou jen ve společnosti vzpomínek na zážitky ze svého staropanenského života. Když jsem na židli klesl a tiše hlesl: "Utrhli mi pytlík i s kuličkami", teta se sesula k zemi. Jakmile opět nabrala barvu a oči jí zalezly zpátky do důlků, nečekaně rychle si ověřila, jestli mluvím pravdu - ještě dříve, než jsem jí stačil vše řádně vylíčit. Potom mne, i když s postřehnutelným zklamáním, začala utěšovat.

     Vysvětlila mi, že taková neurvalá krádež pytlíku s kuličkami (i když podle mne s ohledem na urvání spíše urvalá) v mém životě vlastně nic důležitého neznamená, že je to něco nepodstatného, přehlédnutelného, něco, nad čím lze jen mávnout rukou. Vysvětlovala mi to tak důkladně a dlouze, až jsem pochopil, že utrhnout pytlík je totéž, jakoby se skutečně vůbec nic nestalo.

     Dlouho jsem pak toto přirovnání vnímal jako neotřelou zdvořilostní frázi. Ještě v tanečních, když mi jedna roztomilá slečna dupla na nohu jako stará koza a omluvně špitla "Promiňte", jsem džentlmensky odvětil: "Jako byste mi utrhla pytlík".