Na tvých rtech odpočívají dělníci po těžké, manuální práci. Museli nanosit řadu polibků celým tvým tělem, abych mohla žít.
Poděkovala jsem jim rozumem, ale chtěli stále víc. Potřebovali přece
peníze pro svou rodinu, ale jediné, co zajímalo mě, byla naše láska.
Chtěla jsem ji za každou cenu udržet při životě,
ale ve skutečnosti jsem obětovala jenom srdce, žádnou vlastní realitu nebo sny, kterým bych skutečně věřila.
Z poloviny dechu jsem postavila zámek.
Počítala jsem jeho ložnice.
Muselo jich tam být dost pro každý den, kdy jsem byla
s tebou. To abych je všechny mohla opakovat a zároven
tě ke mně nevázat.
Být s tebou v pohádce, přestože ty se budeš nacházet v jiném pokoji.
V jiné době.
S kýmkoli jiným.
Můžu být s tebou, kdykoli budu chtít, protože ses ve mně zachoval a
darovals mi to největší. Spoustu přátel. Ujistils mou neuspořádanou
duši v tom, že by nikdy neměla nastat chvíle totální
prádnoty.
Nový režim. Slzy ujištující mě v mé přítomnosti.
Být lhářkou sama k sobě.
Nevěřit lidem a zahrnovat je všudepřítomnými pohledy.
Ví o mně ti pořád stejní dělníci z tvých rtů,
protože jsem jim zůstala dlužna životy
nenarozených
dětí.
Jak šel čas, nezbývalo než ti svou oddanost posílat
na křídlech papírových vlaštovek. Naivně věřit,
že k tobě
doletí
tím nestabilním prohnutím boků a voláním
do vzduchoprázdné tmy. Neřežu si žíly, nepiju, nekouřím.
Už ani nepřemýšlím, mám místo hlavy srdce …nebo tebe.
Někdy si představuju, jaké by to bylo, kdybych mohla říct, že tyto varianty se naprosto shodují.
Let každé z těch vlaštovek znamenalo tvé sbohem.
Umírala jsem stále pomaleji.
Nadešel den, kdy se svět zbláznil a uvnitř mě
nezbyl jediný papír
z lásky. Co ted?
Jakým způsobem tě nezapomenout? …mrtvo po dětech dělníků,
mrtvo po dělnících
samotných, mrtvo
za malou nadějí o společnosti
tvého osudu. Ta cesta našla cíl v mezipřistání.
Děkujme jí za to, že bez pomoci zanikají generace prokletých a věnujme jí zbran, která nabývá moci
při lhostejnosti všech tváří… mých, tvých, jejich.
Prázdnota existuje. |
|
Pan Japko 