- Je nezvladatelné, co cítíš? Oblékni se.

/černošedé kostkované kalhoty pod bohatou suknicí
s drobným, koženým volánkem pod pasem... bílé tričko
s potiskem žabáka a nápisem Crok crok, sloužíčí jako podprsenka pod halenkou s korzetovým základem, vymyšlenče/

Oblékla se a on ne.
Rozední se a znova zbudou střepy.
SVĚT poznamenán dalším z nesmyslného šílenství. Žárlivost?
Jedna hloupá žárlivost ještě hloupější víry.-

Budme naivní, je-li to přirozené.
Zůstan špatná, jsem-li to já, koho miluje a pro koho cítí své srdce v celém těle. Jsi-li to ty, pro koho chvěji se at jakkoli hrubý hlas milovníka dotkne se mé šíje.

Nebo je snad nezvladatelné to, že vůbec něco cítíš?

- nemusel by sis na něco hrát, jsi víc než čas, který ti zbývá. já to vím. já to cítím naprosto pokaždé. já nehledám tvé útěky. já nepotřebuju žádnej pláč, abych pochopila, co je špatně. nebojím se však, že bych tě mohla ztratit...takhle bát se umíš jenom ty a nikdo jiný - žádný čas - nikdo


Vyšla z pokoje a ne všechny lampy svítily tu správnou cestu.
 Ne všechny dívky chtěly správnou cestu najít.

Jo, pořád před něčím na pozoru, dívat se pod nohy
a kolem sebe, jestli se náhodou někdo nechová stejně.
Jestli tě někdo nehledá.
Všude kolem se nachází tak pět - šest básníků, jsou všude.
Když jsi blízko, schovají se.

Občas narazíš na někoho, kdo ti tvrdí, že píše. Tak dvakrát, třikrát za pár dní. Do očí ti to tvrděj.

/sešla jsem schody jen proto, abych ti něco mohla říct.
Myslela jsem, že se k tomu nikdy neodhodlám, se přiznat..jak bylo
"ahoj táto" vždycky důležitý..do očí ti to tvrděj./

Položila karty na chodník a paprskem slunce nahodila nápis
"sedm korun,dolarů,euro nebo jeden osud...." tvářila se, že nic.
Jakoby si mohl každej dělat křídy ze slunce a nepotřeboval k tomu
ani uhličitan vápenatý, ani tebe.
A znáš to, křidy nerozpustíš.


Památná věta? Ani né. Jen vyhověla dalšímu, aniž by věděl, že ona ví...

Odtipl si cigaretu a přiznal, že byla docela dobrá
a ona ne.


Byla ještě malá, když se to stalo. Na cestě ležela jediná přejetá mince. Matka neměla v úmyslu ptát se, jestli ji to bolí, vždyt je to jen.. mince.. a nemá srdce a nemá duši.. tak co.
Prostě jsme si ji tehda přivlastnily.
Zvedla ji ze země a vypadalo to, jako když se v televizi uklání herci. Nebo herečky. Před svatbou nebo ještě daleko
před ní.

"Tohle se neuč, Kyriaki. Ne ode mě."
Nikdy se to nestalo, tak na to nikdy nezapomenu.

Jakoby se ukláněla...

Podat ruku.... pomoct vstát
k výškám prostě ztroskotat

"Nikdy jsem nechtěl být tvůj pán." To řekl taky.
Ale až potom, co jsme se oblékli oba "Věříš mi?"

"Crok crok."

Potřebovala jsem to říct za žábu ze svýho trička, protože ta žába mě už zná. Ví, co cítím. Má zdvojenou osobnost. Se žabákem fakt spím.
Je plyšový. Ještě spím se psem co drží v puse růži. Než usnu, snažím se, abych žádnýmu z nich nevěnovala víc nebo mín pozornosti.


Otevřela okna a přelezla na strom, kde ji už očekával Tontorikle
s červenou čepičkou, lukem s jedovatými šípy a sáčkem peněz.
Tyhle balíčky znám z pohádek. Házejí se po stolech v hospodách, starých a zámeckých.
 Nedávno jsem v podobné byla, ještě o prázdninách.

Taky si někdy říkám, jestli se milují, jestli ji miluje a pak mi dojde....
že jo.

- Tontorikle... příště musíme být rychlejší, neměli by čekat... tak dlouho... je to nečestné..." jak si brát, co ti nabízí.
/Nečekat žádný "ahoj tati" ... být si jistá/

Tady. Odevzdala pánovi peníze a odešla.
Neznala bydliště...neznala jméno a nikdy předtím jej neviděla
ani on neměl pocit, že by ho to
mělo zajímat.


v zázemí.

donotaval písničku žabák. Občas si vzájemně propůjčují ústa.
Nepolíbit Tě, má šuplíčková lásko, která v jeho duši počítáš amen náš

nevděčná přítelkyně
v pár nocíc do roka

takhle i zázemí
hravě jim ztroskotá..

můžeme se vsadit? příště zase zapomenu, co jsem to vlastně chtěla říct.

-Myslela jsem si, že veškerá slova, která ještě napíšu, budou nanic. Ale ne, Tonti, všechno má svou cenu a já tomu začínám věřit. Vůbec mi nedocházelo, že je mi patnáct. Nedochází mi to ani ted, když se snažím zapomínat na někoho, kdo můj život změnil.
Všechna ta bolest způsobující mé štěstí
štěstí.
Nejsi jenom plyšová žába, se kterou si zpívám.
Když jsem tě dostala, byls v nákupním košíku společně
s kokosovým džusem. Ten byl vážně nechutnej. Ne... počkej
nesměj se mi.

Snila jsem o tom, že ti připíchu piercingovou náušnici do uší, jenže máš tak žabí tvar obličeje, že nepoznám uši. Neboj se, protože piercing
v obočí se mi vůbec nelíbí.

Ty první dny.
Dokonce jsem si představovala, že se bavím s ním. Ale tahle písnička, ta bude naše.-

A vy jste poznal moje jméno, má šuplíčková lásko. Jako jediný.
Můžeš ho vyslovit a já ne.


Takto chodila každej rok, ve stejný den se stejnou polohou slunce. Všechny paprsky dlouhé týdny rozvzdychávaly melodie ptáků, Tontorikle v náprsní kapse ocenoval hřmění srdce.

Poznala takhle mnoho mužů, poznala mnoho polibků, stále mající strach. Já vím, že nepoznala sebe, ale nebyl
nebyl to úkol.
Nevyčítala si to.

Nikdy si nevyčítala věci, dějící se poprvé.

Kyriaki byla sedmé dítě velkého vesmíru, jenž se každou noc probouzelo do Papírového světa. Ta slova milujeme. Takto jsem to zařídila.

-sedm korun, dolarů, euro nebo jeden osud...-

Jednou ráno se probudili a něco bylo jinak. Jakoby tento den byl stvořen pro poslední tanec, jakoby se všechno podstatné událo včera a dnešek jí nabídl to, čeho se bála pokaždé, když se začali smát
ve stejnou chvíli, pokaždé, když na studených kamenech vydrželi hodiny a hodiny sedět mlčky. Teda minuty a minuty.

Den pro tanec plný vášně a žárlivosti,
úlevy a naplnění.
Všichni víme, že takový den se stane a někdo z nás snad i tuší, že se kdykoli může cokoli změnit.

Netoužili jsme po penězích v jakýkoli měně, protože moc dobře známe jejich tajemství. Všichni lidé znají závist, všichni lidé znají malichernost a taky, taky touhu. Nikdy ne od druhého. Pocity někdo vynaleznul. Je jedno, jestli to byl Bůh, ale protože nic není jen tak, každému z nich jednou podlehneme, třebaže na chvíli.

"Naučil jsem se Tě, jako bys potřebovala můj život... Našel jsem Tě...."

a on vážně znal všechna jména z kalendáře nazpamět...

Hrdost se vždycky láme všedními zázraky. Ted poprvé chtěla překonat vztek, který měla sama na sebe. Udělala tolik chyb, ublížila tolika lidem jen proto, že nebrali ohledy. Touto cestou se z ní stal někdo jiný, ne horší, ne lepší, někdo jiný. To jediné, co nechtěla připustit, protože se bála, že nebude dost originální, že nebude dost svá, že kdo nemá jiné sny než všichni ostatní, jakoby ani nebyl. Vztek na sebe je vztek na svět. A je to dětinské a nádherné, protože díky tomu přiznáváme jiskry z očí lidí kolem nás.

Proto je chytáme za dlaně a odvádíme jinam, protože víme, jak jsme štastní společně. A je na nás - vědět, že chvíle skončí a štěstí zase bude čekat uvnitř nás. Ale bude tam. Víš to?

budeme tam čekat každý rok znovu... dýchat


Vedli ji v těžkých, přetěžkých otěžích.
Visela hlavou dolů k Zemi, chycená za svý sny.
Jak lehko se dá zapomenout zavázat si tkaničky dřív, než ti je rozváže... to něco

- nemusel by sis na něco hrát, jsi víc než čas, který ti zbývá. já to vím. já to cítím naprosto pokaždé. já nehledám tvé útěky. já nepotřebuju žádnej pláč, abych pochopila, co je špatně. nebojím se však, že bych tě mohla ztratit...takhle bát se umíš jenom ty a nikdo jiný - žádný čas - nikdo

láska není dluh ani oddanost..
co zmůžeš nevěříš-li cestě... co zmůžeš, nevěříš-li si.

Pohladit ten pocit, rmoutit se posléze.
Zbavit se života a uvrhnout svou duši
plyšovýmu žabákovi

aby pak sám mohl zpívat
vlastní neplyšová slova

na tvůj dluh zanechaný v přeplněném srdci...