Ztišené růže podzimem chvátají do slov do svých váz. Vstupujem do být tu pro druhé když naše já utopené ve tmě bez křídel umlčené v kruhu. A pak přijde dítě nahé jako déšť horkost dlaní mých změní je v slečnu průsvitnou jak poezie.
Přijde mi to trochu moc efektní.
Jako by autor objevil kouzlo surrealistických obrazů a přirovnání...a trochu se v tom utápěl. Smysl je pak nejistý...což je škoda.