Prstýnky vzpomínek loňských dešťů
co přiválo léto do tvých dlaní
náhodou jak první utkání dvou listů
uprostřed ulic těch klišé
a sedroleného asfaltu.
Z dálek vytržené paže mlčením
zlomené ohněm mrazu poslouchají
básnířku ustrojenou jen do svého hlasu
vyvolává požár pampeliškových posluchačů.
Jsi stromem slov i výšinou
svou mízu piješ i krásu
opálených ramen
přesazených s tetováním věčného růstu.
Skleněné flétny rozmrzlých fontán
do malých střepů tříští se
o obchvaty slepých zástupů
starých rozvalených křížů s nápisy
tvého umění z minulých životů.