Jak bílá labuť

proplouvá sluncem

zápěstí spoutané

náramkem rubínů

v bosých chodidlech

otáčí zemi

mateřídouškou rána.

Údery zvonu plní kašnu

na chvíli ustal potlesk

francouzských holí

řeka odhazuje okovy jezů

šaty však halí místa

které muž tak miluje

a něžně hladí

přesličkou poledne.

A den je mrtev

schozené naušnice

povídají si s ručníkem

je vlhký

zrcadlo se stydí

před její nahotou

svou rudost zakrývá

třezalkou večera.