Krása šla cestou sopek spála střeží okraje kroky staví řeku do autu nohy jsou klenbou mostu kruté jim psát slova hoří jak dlaně vlhké zdi bílá břícha ryb zahazuji nůž ruším ty staré rozsudky smrti šupinky starých zranění území nohou zbloudilé v doteku jak nahá předloktí toho rána. |