I.

Tam venku socha

mrzne sama

obléknu ji roušku Veroniky

prý si chce tykat

a přečíst knížku.

Z úst je dech

prázdný jak žárlivost

na jaro v prokouslém rtu

kapka krve v hlíně

proudí jádrem sochy

zahřívá s podzimem

touhu

být na chvíli sochou

vkročit

do kamene řeči

a zjistit

zda květiny žárlí jak ženy

očima hladu poznat

podzim z tvého pohledu

pocit hliněné pleti

cítit pach prázdných láhví

poslouchat zvony

a nikam nejít.

II.

Střelec svým šípem

zahřívá listopad

dražba těla

promlčeno

jak prodej pod cenou

roztržených pavučin

na sobě korunu z trnů

nevidím jméno

každá květina je má

němotu cejchovanou

na prachu těla

kde slunce zabije noc

slza je životem

na tváři slepované

akné zraje

jak almužna zvonu

v pravé poledne.

III.

Čtu tobě socho

listopadovou knihu

ticho vran

schoulená kočka prosí o teplo

a tvé jméno

utíká v karavanách

ty sama budeš tu ráno

světlo mate jazyk

prý stojíš na hanbě

za odsouzenou poezii

ne, nejsi jen kámen

ani strunou ticha

a ani nejsi nahá

tvůj šat ze slz andělů

skládá útržky mých myšlenek

srdce ti bije

podzim odchází ranou úst

hledám tvou poušť

než zazdí dvěře knihovny

a k poezii připustí stín

kamene hada

než budeš plnoletá.

IV:

Už začli pálit listy

andělé vrací se domů

tak pij světlo ohně

do očí

nezávislost a naději

předáš sama

komu budeš chtít

zapadaná v prachu

vždy si tě najde

někdo jak podzim

a stále neznám jméno

projdu kolem tebe

a někdo jak já přijde

s novou knihou

a bude ti číst

tvé malé dítě

doroste

a pak teprv budeš sama.