LiTerra

Vášnivé vztahy Daniela Krejbicha

Až jednou, na procházce Prahou, dojdete do Nuslí a u některého ze sběrných kontejnerů narazíte na mladého muže zaujatě zkoumajícího jeho obsah vězte, že jste se nesetkali s elegantně oblečeným bezdomovcem, nýbrž s malířem a architektem Danielem Krejbichem. Ale k tomu se ještě dostaneme. Začínat se má ovšem od začátku.
Daniel spatřil poprvé denní světlo ve Vinohradské porodnici, v říjnu roku 1969. Za okny, v parku, to hrálo všemi barvami, což se pro jeho další vývoj, jak se zdá, stalo přímo osudovým. Další osudový moment lze najít patrně někdy okolo roku 81, kdy dvanáctiletý chlapeček při výletě na střední Slovensko nakreslil obrázek ubytovny a oznámil rodičům, že se stane architektem. Jak se ukázalo o pár let později, ten chlapeček to myslel smrtelně vážně.
A tak se, po absolvování malostranského Nerudova gymnázia, přihlásil na fakultu architektury ČVUT, byl přijat a zdálo se, že kariéře architekta nestojí nic v cestě. Ovšem právě v té době dostal onen již povyrostlý mladý muž darem monografii Františka Kupky a situace se začala komplikovat. Když potom docent Cunderla zavedl na fakultě večerní akt, Daniel, chycený drápkem, propadl kouzlu malířského řemesla docela. Jeho důslednost a pracovitost ho dovedla až k třetímu osudovému zlomu, jímž bylo setkání s profesorem Borisem Jirků v jednadevadesátém roce, po kterém následovalo, už jaksi samozřejmě, studium kresby na VŠUP v Praze. Při tom všem stihl ještě absolvovat na architektuře a v sedmadevadesátém roce vyrazit s inženýrským diplomem dobývat svět.

Ještě pár let jako architekt pracoval, ale touha po barvách a plátnu byla stále silnější. Na počátku roku 2006 vystavuje v Bechyni spolu s Borisem Jirků a jeho žáky, vzápětí na IV. Bienal internacional de artes plásticas v Madridu, stává se výtvarným redaktorem internetového magazínu Totem a konečně se setkává s galeristou Miroslavem Lipinou z pražské galerie La Femme. Toto setkání vede k pracovnímu pobytu v jihofrancouzském Canet zakončeném společnou výstavou v Centre Nyama tamtéž. Následuje několik společných výstav, namátkou: 5. veletrh současného umění v pražském Mánesu, Jižní Francie očima českých výtvarníků v La Femme, Domácí úkoly a Obrazy z cest v galerii Václava Špály či 8. aukční salon výtvarníků pro Konto BARIÉRY v pražském Karolinu. Patrně nedůležitější ovšem je Danielova první samostatná výstava „Příběhy“ v galerii La Femme v srpnu loňského roku. Po úspěšné prezentaci průřezu dosavadní tvorbou je označován za jeden z největších objevů této prestižní galerie.
Daniel je člověk velmi vitální, dynamický a malířské plátno je pro něj příliš křehké. Poté, co několik pláten v tvůrčím zápase a zápalu protrhl, uvědomil si, že bude muset najít vhodnější a pevnější materiál. Čímž se dostáváme do současnosti a k onomu mladému muži zaujatě zkoumajícímu útroby nuselských kontejnerů.

Dane? Co vlastně hledáš?

Překližku, obyčejnou překližku, záda skříní, dna šuplíků, postele… to všechno jsou zdroje výborného materiálu. Tyhle staré překližky jsou tvarově stálé, pevné, výborně se na ně maluje. Bohužel, ty co se dají dnes běžně koupit, nedosahují potřebné kvality. Tak mi nezbývá, než hledat.

Překližku najdeš v kontejnerech, jak je tomu s tématy tvé tvorby?

Pracuji rád v cyklech, ostatně právě ukázky z těchto cyklů byly k vidění na výstavě v La Femme. V podstatě se jedná o tři základní okruhy… Jedním jsou krajiny, zejména krajina středního Slovenska a také jižní Francie, které mi učarovaly a potom městské krajiny, obrazy inspirované géniem loci velkoměsta. Druhým jsou samozřejmě ženy, téma, které se nikdy neomrzí, alespoň mně určitě ne. A třetí, ovšem nikoliv v pořadí důležitosti, jsou takzvané civilizační cykly, příběhy věcí, třeba trubek na stavbě, věcí použitých a odložených člověkem. K obrazům z tohoto okruhu nacházím často inspiraci právě tady v Nuslích, kde už několik let bydlím a pracuji.

Je to těžké, najít motiv či téma?

Nemyslím, alespoň já trpím spíše přetlakem témat. Má to jednu nevýhodu, věčný pocit, že nestíhám. Ještě nedokončím jeden obraz a už mám pocit, že bych měl pracovat na několika dalších. Zároveň je to ovšem jakýsi hnací motor který zcela spolehlivě funguje a nutí mě neustále pracovat.

Tvoje pracovitost je až pozoruhodná, nejsi někdy malováním unavený?

To asi nehrozí, zatím určitě ne. Spíš mám pocit, že bych potřeboval ještě víc času na práci.
Každý obraz je krátký a vášnivý vztah, který za dobu svého trvání projde jednou či několika krizemi… To už možná řekl někdo přede mnou, ale přesně takhle to cítím. Během takových vztahů není na únavu čas.

… řekl onen mladý muž, než s překližkou pod paží vystoupal po schodech do podkrovního nuselského ateliéru, aby se oddal dalšímu ze svých krátkodobých uměleckých vztahů, které, naštěstí pro nás diváky, nesou plody v podobě obrazů malíře Daniela Krejbicha.

- J.S -