Seděl jsem v baru „U Kubrta“ v Žiželicích nad Cidlinou (proč zrovna tam, to se mě teda vážně neptejte), kouřil lehký camelky (což mě jako nekuřáka taky celkem překvapovalo), popíjel jamajský rum a pozoroval chování svého společníka na druhém konci stolu. Přes namodralý obláček cigaretového dýmu jsem ho viděl trošku zamlženě, ale stejně nemohlo být pochyb. Bílý, trošku upocený hábit, červená čepička, boty ještě od starého Bati, šibalský úsměv umělých zubů. Nemohl jsem se mýlit - byl to Jan Pavel II., bývalá hlava jedné církve jednoho náboženství. Kupodivu mě nezarazil ani fakt, že můj parťák má být již pár let po smrti, ani skutečnost, že má pas místo šerpy obtočený rozžhaveným řetězem a jarmulku na hlavě po okrajích ohořelou.

„Proč jsme tady?“, nadhodil jsem otázku, která visela ve vzduchu.
„Přišel jsem ti něco navrhnout“, procedil mezi zuby Jan Pavel, „chci ti navrhnout, aby sis založil alternick.“
„Jako jakej alternick?“, nechápal jsem zprvu, o co jde.
„Normálně si na LiTeřře založíš další nick. Alternick. Co na to nechápeš prosím tě?“, vysvětloval papež.
„Ale proč si mám jako zakládat nějakej novej nick a proč zrovna na LiTeřře?“, nepřestával jsem se divit.
„Takovej alternick má spoustu výhod,“ švitořil stařec, „tak předně, budeš si moct udělovat body za svoje vlastní díla.“
„Jenomže já pořád nevím proč?“
„Ty jsi prostě pozadu a máš cop, každý už na to přišel, jenom ty porád nic. Prostě pak budeš mít lepší pocit, že jsi jako schopnější a navíc, když sám sebe oboduješ, ostatní spíš najdou odvahu ti taky bodnout, co na tom pořád nechápeš?“, začínal už svatý otec trošku brunátnět.
„Bodnout, bodnout, ty se s tím jdi bodnout, já prostě nepotřebuju psát sám sobě komentáře a dávat si nějaký body!“
„To neříkej! A co ty zeměkoule, nevíš, že na nich nejvíc záleží?!“
„Ne.“
„Tak jinak. Představ si tu krásu, když někomu zdeptáš jeho výtvor a následně se v diskuzi podpoříš dalšími názory ze svých alternicků? A on to nebude tušit a bude si myslet, že je vás víc a jak jste ho dostali. No a ty budeš mít slastný pocit, jak jsi toho dotyčného vydrtil!“, lísal se neúnavně svatoušek.
„A to má být zábavný?“
„No jéje, zeptej se ...... (cenzurováno), ta to dělá běžně a jak se jí to líbí. Nebo ........ (cenzurováno) a nebo ......... (cenzurováno). Prostě kam se podíváš, tam je samej alternick.“
„Ale já nepotřebuju nikoho deptat!“
„Ale určitě potřebuješ zveřejnit za den více svojí tvorby. Alternicky ti umožní ovládnout kyberprostor!“, snášel svatý otec další argumenty.
„No, já zase tolik věcí nemám, který bych tam smahnul... jedno denně je až moc“, ušklíbl jsem se.
„To je jedno, že nic dobrýho nemáš, tam můžeš dát cokoli. Dokonce je to vlastně lepší – představ si tu žůžo zábavu, když tam dáš nějakou ptákovinu, která bude ostatní provokovat jako červenej hadr. Budou ti tam psát svoje komentáře a ty se budeš smát, jak jsi je dostal.“

„Tak už dost otče!“, došla mi trpělivost a vyjel jsem na toho starého pardála ostře, „já fakt nevidím nejmenší důvod, proč bych si měl zakládat nějaký alternicky, hodnotit si sám svoje díla, deptat jiný, diskutovat sám se sebou, nebo zahlcovat web nějakejma červenejma hadrama. A už vůbec nevím, proč mě k tomu navádí někdo, kdo stál léta v čele firmy, která má šířit lásku a porozumění.“
„Ohněm a mečem“, špitl evidentně zaskočený stařík, „no tak dobře, ale nech si to projít hlavou, jo?“
„Až si budu chtít založit jinej nick, přestanu ten starej používat. Na to nepotřebuju žádnej čas na rozmyšlenou“, zůstával jsem striktní.
„Ech, s tebou je teda pořízení. Tak holt budeš pořád pozadu za ostatníma, to jsou jiní vykukové.“
„Třebas pozadu, aspoň se mi bude lépe utíkat z boje!“
„Ach jo. No tak teda nic. To nebude mít šéf radost.“
„Jakej šéf?“
„Můj šéf. Satan. Dělám teď pro něj.“
„Cože, ty, svatý otec, teď děláš pro satana?“
„No znáš to. Koho nemůžeš porazit, s tím se spoj, že jo.“ Pak se zachechtal, zaharašil řetězem a propadl se zpátky do pekla, nezbylo po něm vůbec nic.