V životě jsem nekouřil. A ani toho nelituju, myslím, že se to nemá.

Můj bratranec ze Srbska taky nekouří. Jednou sem se ho zeptal, proč a on mi po pár pivech odpověděl:

„Bratranče, kouření je svinstvo. Dyť si viděl, jak dopadla babička. Je to prostě něco hroznýho. Dnes přijdeš na autobusovou zastávku a 70% lidí okolo tebe kouří. A některym třeba ještě nebylo patnáct, natož osmnáct. Jejich rodiče o tom samo sebou neví, to by bylo s nima špatný, ale řekni, kdo dnes nekouří?“

Odpověděl sem, že my dva, že MY jsem ti jedineční a že ostatní lidé na nás koukají jinak, že nám ZÁVIDÍ to, že nemusíme kouřit, že bez toho UMÍME žít.

Ale on mě jako vždy usadil pádným argumentem:

„Kecy. Samý kecy. Každej má něco, čeho se nemůže zbavit. Ty, já, všichni.“

Neřekl bych, že máme něco, čeho se neumíme bavit, tak jsem se zeptal, co to vlastně máme a on odpověděl, že on má rád pivo a je to pro něj větší uspokojení než žena.

Nevím, co mám rád já.

Možná špagety.

Často je jím, protože mi moc chutnají a příprava není časově náročná. Vařím je minimálně dvakrát do týdne. Možná proto jsem nikdy neměl žádný vážný vztah, mým vyvoleným špagety asi nechutnaly.

Jaká škoda.

Bez špaget je svět jak ryba bez vody.

To samé ale může říct můj bratranec o pivu a kuřáci o cigaretách. Všichni vlastně kouříme ani o tom nevíme.

Je to smutné, kam se tento svět ubírá.

Není tu nic, co by bylo doopravdy živé.

Jednou za sto let se narodí dobrý člověk, chytré zvíře a vykvete překrásná rostlina.

Ale vždyť všechna zvířata jsou chytrá a všechny rostliny jsou překrásné.

To jen každý člověk není dobrý.

A to je to špatné.

Když jsem se dnes probudil, dal jsem si místo snídaně špagety.

Je to smutné.
Pak jsem jel s bratrancem do hospody.