- Bartoloměji, ty vole, ty musíš vnímat, jen co teď jsme....kurva ty mě neslyšíš.
- Teď ho nechej. Teď z něj stejnak nic nedostaneš. Myslí na tkaničku, vole.
Zakrslé postvavy, nebo dávno ztracení pobratimové. Obrácení na jinau stranu víry. Vyšli si do ulic, aby viděli požáry v Košířích. Neslo se to vzduchem, jako pach chcíplého zvířete, kočky a možná psa. Stáli dlouho u silnice, zalezli na pár šumivých do tepla, teprve tam se mohl rozproudit souvislejší hovor. Jak vždycky tvrdili, ulice tě pozoruje, nespouští z tebe oči, chce tě dostat živého nebo mrtvého, to je fuk. Stačí se podívat jinam a myslet přitom na hezké věci a uvidíš to taky. Ten záměr, ale jen koutkem oka, protože tys smrtelník a těm není dovoleno víc.
- Bartoloměji....kdo si sakra myslíš....kdo si sakra myslíš, že jsme?
V hlavě to splývalo do šedé čmouhy, to co nešlo uchopit, to nehmotné.
Otevřel je. Rozhlédl se po místnosti plné slunce. Ozařovalo jim tváře. Párkrát zaklel, tiše. Potom hlasitěji. Nakonec křičel jako smyslů zbavený. Nešlo to zastavit, příval optických změn. Rval se do hlavy.
- Kde sou? Krucifix...kde sou?
Georg se napil ze sklenky, Irza z láhve. Koukali po sobě. Paso na ně hulákal z kuchyně, Bláňa vyběhla ven, něco sháněla. Pokoj praskal světlem.
- Moje tkanička od bot...vy zmrdi.
Nastalo ticho, všichni naběhli do jednoho pokoje. Ruce podél nohou, v bocích, nad obočím.
- Bartoloměj...zalezlý had ve skrýši. Co chce umřít, ne? Hele vstávej.
- Blanička má pravdu, přestaň blbnout, dyť už to není ani srandovní, takhle tady ječet. Nevyváděj...
- Pusť!
- Vole nech ho. Di vod něj!
- Co to s tebou kurva je?
- Co by vole, je v šoku.
- Blbá sranda tohle, s nožem v pazouře. Rozparovač blbej. Tak abys věděl
Celá uřícená, lapající po dechu, vlétla dovnitř Blanička. Černovláska s bleděmodrou duší. Co je pořád na cestách a shání. Jako vlčice.
- Von už se probral, jo? Jako tenkrát, jo?
- Nedělej fóry, dyť je to nebezpečný, polož to na stůl.
- Irza! Ustup.
- Co je? Já nic. Má sílu hajzl.
- Fákt? Kdes k ní přišel? Se svatejma vojákama? Co jste uloupili tentokrát?
Za nedlouho se rozlilo do sklenic víno. Bartoloměj přicházel k sobě. Ale pomalu. Dřepnul si a civěl před sebe. Okolo něho se to hemžilo známými hlasy. Venku se kdosi rval. Naprosto běžný den. Odpoledne. Pařák.
- Hoděj mu na hlavu cvrčka, kovovýho, tak aby se z toho už nikdy nedostal.
- Jo, vo tom jsem někde četl. Dost nechutná představa.
- A ty bys mohl?
- Co jako?
- No mohl bys to udělat? Já myslím, vzít tu hlavu a zasadit to do ní?
- Hm...asi ne. Ale znám chlápka, kterej to za války dělal, a dost hravě, kočko.
- Zasazoval do hlav, jo?
- No...dyž jsme byli ještě malý tak nám to předváděl. Na dvoře.
- Irza, slyšíš to? Von jim to... prej na dvoře...tý vole!
- Ále né, telata, to von jen tak. Hrál si s náma. Bratranec si to furt pamatuje. A živě.
- Hm...tak jak to bylo?
- S těma hlavama jako?
- No jo...von se bojí o tom mluvit. Voják byl zlej, měl to z válek, z bitev a tak. Porachocenou psychiku.
- Takže psychopat?
- (...)
- (...)
- Neserte kecama!
- Počkej...
- Tak tohodle jsem se vobával! Že nám řekne něco novýho. O sobě, viď?
- Nenech se prosit...vypravuj. A všecko pěkně vod začátku, aby nám, starejm pardům nic neušlo.
- Já...fakt...ne to...myslím, že teďka ne.
- A co tě teda žere?
- Ty věci s cvrčkem.
- Von se nám chlapík zalekl povídaček! Né...to s tím nemá nic společnýho, to my jen tak, že jo?
- Paso kecá, dyť ho znáš. No nenech se rušit.
- A můžu se na něco zeptat já?
- Tady Georg ti vodpoví na cokoli, že jo?
- No jasná věc. Ptej se.
Ze zadního kouta, pod oknem, začal růst stín. Zatím byl docela malej.
- Vy jste je viděli? Tady...hned jak jste vtrhli...tančily kolem, dělaly hroznej rámus. Bouchaly do zdí normálně.
- Kdo?
- Já nevím. Už je to jedno.
- Né klidně to dopověz, my ti pomůžem.
- To bylo asi tím jak jsem tady... s tím...no.
- Blázne!
- Irzo drž zobák.
- Jo há, ty myslíš to jak ses tady věšel?
- Cože?
- No visels, kamaráde. Bratranec Hvizd tě musel sundat dolů.
- Jo...
- Takže nic nebylo?
(...)
- Jak to myslíš?
- Né, už na to serem...
- No faktem zůstává, žes na nás řval. Ale my nejsme tento, hned nás trnklo, že sis dal. Proč bys to jinak dělal, no ne? Zeptej se Blaničky. Co ta se pro tebe naplakala.
Holka s bleděmodrou duší se zasmála a upřela pohled na Georga.
- Fakt?
(...)
- Vyříďte si to jindy. Teď tady máš kámoše! Dem se bavit.
Zabavila se jedna láhev, potom druhá, bylo to všude po koberci, po záclonách. A do toho křik, nesrozumitelné výlevy dávno zapomenutých citů. Vyznání v opilosti, tak jak to uměla jen tahle parta. A s chemií to bylo stejné, jen rok od roka slábla, jinak ale měla téměř ty samé účinky. Na mozek.
- Hovada zasraný já mám doma půlroční děcko!!!!!!!!!!!
(...)
(...)
(...)
- Asi soused!
- Toho si nevšímej, zejtra vypadneš s náma.
- Jo? A kam?
- Do ráje, hehehehehe, do ráje, kam jinam bys chtěl chodit? Do ráááájě. Říká ti to slovo něco?
- To je nová hospoda, nebo co?
- Ne. Ráj, vole. Ten je jen jeden.
- Blbost. Ty těm kecům furt věříš?
- A proč ne? Je to fajn. Zkus to taky.
- Dyť víš že na tohle nejsem. Mě berou jiný mýty.
- Jo? Třeba to věšení, ne? Vlastně...jak to teda bylo?
- Co?
- Něcos říkal... Ztlumte to!
Něcos říkal vo ňákejch...
- Hele né, to nech bejt, to se mi jen něco zdálo.
- Abys byl jako v pohodě? Páč vono...to je hned. Přepískneš a jdeš!
- Jo.
- No a tys něco viděl?
- Říkám, fakt si nejsem jistej.
Z tanců zpátky na půlky. Udýchaní. S rukama po těle té holky. Spokojenost ve tvářích. Přisedli a hned zpustili, jak to bylo turbulentní, jak se oči sami od sebe zavíraly a něco se v nich vařilo. Hvizd se od toho nemohl utrhnout, pohupoval se v rytmech dál a dál, nevšímaje si ostatních.
- O čem tady tlacháte? Že netrsáte. Heleďs Bartoloměji, ta hudba újde. Co je to?
- Nevím, to tady nechala nějaká ženská.
- A která?
- Dej mu pokoj, fúrt!
- Né tak chci vědět která, to je zločin?
- Blani já nevím která...
- Von neví! Už se ho neptej.
- Hvizd ujel.
- Jo.
- No Bratranec je hold ze železa. Denně vymetá kdejakou akcičku.
- Fakt?
- No ale jsou to samý snobárničky. Vobčas tam zajdu s ním aby byla sranda.
- A já s nima.
- Nekecej, tam nechodíš. Lezeš akorát do Hlavně.
- Kamže?
- Neber ho vážně. Kecá!
- To teda nekecám! Je tam pečená vařená! Má to tam ráda, že jo?
- Dyť nic nevíš. Seš vožralej...Že je vožralej?
- ...je.
- Nechte toho...do píči...pojďte se houpat...to je sranda todle!
Hvizd tančil s flaškou. Ta nejlepší tanečnice na světě, která nenosí kalhotky. Házel na její dno jeden lačný pohled za druhým. Byl strážcem posledního doušku. Kdyby se mohl udržet na nohou vzal by si ji k oknu a oba naráz by se odhodlali k tam tomu.
Ale Hvizd věděl. On moc dobře věděl kam je potřeba zajít, měl to z role. Jako vystřihovánku. Trochu se zachvěl.
- Bratr...ranče pojď tajidlenc...si sednout.
- Bartoloměji já jsem ti chtěla akorát říct, že to s tím pláčem...tenkrát...bylo přesný. Fakt se to stalo.
- Dyť já vím. Já jsem mu věřil.
- Jak to?
- No...prostě se tomu věřit dalo.
- A co sis jako myslel? Že...
- (...)
- Nech ho bejt ti říkám....To je holka nevodbytná. Nevšímej si ji.
- Né dyť já si s ní dycky rád pokecám.
- Hele kamaráde, uvaž jednu věc, teď ses nám tady věšel. No věšel ses? Věšel! A už bys chtěl kecat se ženskou? Trochu unáhlený, ne?
Blanička. Holka s bleděmodrou duší, která odjakživa žila mezi cizími stíny, byla teď odtahována Irzou do druhé místnosti. Bartolomějovi na očích. Jako by tam ani nebyl.
- Svlíkne se a bude to. Já bych na to moc nemyslel.
- Ale byla moje. Tahle holka! Georgu, ta z toho nikdy nevyroste.
- Promiň...já ho sem možná neměl tahat. Přece jenom...bylo to tenkrát ještě mládě.
- Dyť já vím, že jo. Někerý věci mu nikdy nezapomenu. A hlavně...he...tu střízlivost. Dokonalou věc na naše poměry.
- Jo jo jo. Von je to kluk šikovnej.
- A nic se koukám nezměnilo.
- Jako na tý šikovnosti, jo?
- No...
Nikdojiny 
Yfča 