Seděl jsem jako obvykle ve svém tajném úkrytu mezi hustými keři šeříku a zídkou v zadní části zahrady. Kolem to usilovně vonělo a příjemně bzučelo. Včely to tu ochotně sdílely se mnou. Cítil jsem se tu doma.
Ano, tady, ne v tom bytě, kde se mračily i obrazy. Kde se nástěnné hodiny uměly krutě vysmívat. V bytě nervózní matky mlátící u plotny vztekle nádobím. V tom bytě, kde její současný přítel seděl v rozviklaném křesle u piva a pohupoval pantoflem na noze tak, že to mlaskalo, jako by pod konferenčním stolkem právě obědval nějaký nenasytný skřet. Kdybych chtěl, mohl bych až sem slyšet z otevřeného okna jejich (kam jsi mi, sakra, zase dala noviny / hele, na mě laskavě neřvi, když sis je sám někam zabordelil / drž hubu, jo, drž hubu / řikam ti, že ti na tvý pitomý noviny kašlu / krávo jedna) rozhovor. Avšak lepší bylo přikrýt se bzukotem nadšeného hmyzu a klidně si povídat s květem hledíku.
Říkal jsem mu Pusinkáč nebo Ludy. Dnes měl fialovou barvu. Když jej člověk šikovně držel mezi prsty, dalo se s ním mluvit o čemkoliv. (Hele, nevšímej si toho rachotu, jo? To se v kuchyni prostě vysypaly z kredence nějaký kastroly, víš? Nic závažnýho.)
Přesunul jsem se ke sloupu elektrického vedení v nejzažší špičce mého území. Byl čas zkotrolovat, jestli tam stále ještě jsou. (Hej, Pusinkáči, slyšel jsi někdy o andělích? Oni na nás dávají pozor, chápeš? I na tebe.)
Přitiskl jsem ucho k drsnému dřevu a hned uslyšel jejich hlasy. Bylo to úžasné, vrnělo to jako kotě, které jsem měl minulý rok. Ne, kdepak, mnohem silněji a daleko důrazněji než obyčejné kotě. Byl to mnohohlasý chorál, jak všichni najednou právě vyjadřovali názor svým těžko pochopitelným způsobem. Muselo jich být plné nebe. Tolik. Tolik andělů.
|