Náš život se skládá i z života rodinného, a naše Karolínka nás nenechávala ještě nedávno ani na chvilku na pokoji. Když jsme si ji pořizovali, tak jsme měli takovou představu, že konečně nebudeme muset nic dělat, protože děti za nás všechno udělají, zkrátka asi tak nějak, jako to měli zařízené naši rodiče. Je potřeba z nich udělat otroky. Minimálně nevolníky s právy omezenými. Při bližším zkoumání musím ovšem zdůraznit, že není možné, aby tato myšlenka byla uskutečnitelná a musím také vyřknout omluvu rodičům za to, že jsme byli děti. Katastrofa na dvou nohách, továrna na trapasy a nekonečné boží dopuštění.

Nevolníky jsme se stali my, tedy nastala další pohroma v mém životě. Opravdu, děti dokážou vyvolat zmatek a chaos tak neuvěřitelný, jako nedokáže vyvolat i kdejaká úžasně organizovaná teroristická skupina.

Například naše Karolínka je studnice nápadů a kuriozit. Když byla ještě malá a nedokázala ještě rozeznávat jemné niance v etice, naučili jsme jí po několika špatných zkušenostech, že je nepřípustné říkat lidem s nadváhou, že jsou tlustí. Znělo to pro ní maličko nepochopitelně, byť to byla třeba i pravda, ale nakonec tento poznatek vstřebala a krásně si ho zapamatovala, z čehož jsme měli opravdu velikou radost. Jednou o víkendu jsme jeli nakoupit a Karolínka zahlédla hned vedle nás jakéhosi otylého pána. Zpozorněla a pravila na náš vkus poměrně nahlas: "Já jsem tomu pánovi neřekla, že je tlustej!", a čekala pochvalu. Sklopili jsme hlavy a odcházeli jsme jak nejrychleji a nejnenápadněji to šlo. Došli jsme k pokladně, kde nás s úsměvem pozdravila slečna pokladní, která mluvila slovensky a zeptala se nás jestli máme věrnostní kartičku a jestli sbíráme nějaké ty jejich nálepky na slevy, na což se mě Karolínka zeptala, jestli ta paní mluví tatarsky, anebo hotentotsky, už nevím přesně, jaké slovo použila. Vysvětlili jsme jí ve stavu největší pokory a ponížení, že paní mluví slovensky a přemýšleli jsme o omluvě a vysvětlení, což jsme okamžitě zavrhli po pohledu, kterým nás obdarovala původně sympatická slečna. Pravděpodobně neměla děti, anebo alespoň náladu...

Těch trapasů ale není nikdy dost – jeli jsme například kamsi meziměstským autobusem. Naše malá se naplno zeptala: Mamí, ... a kakalas'? Autobus zpozorněl a manželka tiše sykla: Ticho! "A plóč? Tak kakalas'?" Lidi se začali usmívat, tak mu pro jistotu řekla potichu, že ano. Malá na plné pecky:"A smldělo to?" Je to opravdu zajímavé, ale nedočkal se odpovědi i když ji vehementně vyžadovala. Vystupovali jsme poté na následující zastávce a cítili jsme v zádech Ty veselé posměváčkovské pohledy. Pro jistotu jsme se příliš neotáčeli, nechtěli jsme prožívat tyto chvíle ještě několik následujících let jako noční můru.

Nedávno si děti vymyslely, že jedno zvíře v domě je málo a uprosily nás, že je nutné mít zvířat více. A čím více, tím lépe. Po několika dnech urputného souboje a psychického teroru dětí páchaným na nás, rodičích, jsme uvolili k tomu, abychom si zakoupili pár zvířat, která nejsou náročná na údržbu, smrdí minimálně a nezaplatíme za ně více, než několik tisícikorun. Volba byla jasná – želvy zvítězily na celé čáře. "Budeme se o ně starat, ani o nich nebudete vědět" říkaly. S lehkou nedůvěrou jsme doufali, že na tom něco pravdy může i být. Párek želviček si tedy u nás našel svůj domov. Děti byly šťastné, my jsme byli na sebe pyšní, protože jsme dostáli svým slibům a také proto, že jsme se o ně nemuseli prakticky starat. Děti jim stále dolévaly vodu, trhaly trávu a krmily je ještě bůhvíčím – no prosím – ani nevím, čím se taková želva krmí! To se o ně ale krásně nestarám!

V půlce listopadu ale děti přišly s tím, že želvičky už dlouho docela spí, a jestli prý taky usínají zimním spánkem. Rozhodně jsme nevěděli, jestli želvy trpí na něco podobného, a tak jsem vzal terárium a odvezl je k veterináři. Po dlouhém úmorném tříhodinovém čekání jsem se dostal na řadu, a panu doktorovi jsem ukázal želvy s tím, že jsou možná nemocné, ale že nevím přesně – možná jenom spí! Veterinář si prohlédl první želvu a položil ji na stůl, prohlédl si druhou želvu, vzal i tu první a hodil je obě do odpadkového koše. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Pan doktor byl patrně už dlouholetý praktik a jen tak něco ho nerozházelo. "Želvičky se už neprobudí, ale jestli chcete vědět na co zemřely, provedeme pitvu. Za dvanáctset korun jednu. Jak chcete!" Patrně reagoval na můj krajně udivený výraz v obličeji. Odvětil jsem, že to není nutné, že mu plně důvěřuji, zaplatil jsem stoosmdesát korun za vyšetření, a s prázdným teráriem jsem se vydal směrem k domovu. Jak však vysvětlit, že zvířátka, o které se tak krásně tři měsíce potomci starali, skončila na smetišti. Kdybych si je, blbec, alespoň vzal s sebou. Mohli jsme je důstojně pohřbít, alespoň by měla děcka nějaký zážitek. Ale takhle ... ? Dospěl jsem proto po telefonické domluvě s manželkou k jedinému možnému řešení této bezvýchodné situace. V prodejně se zvířaty jsem koupil želvy nové, naprosto identické, a jal se předstírat jejich návrat v plném zdraví. Fuj – ještě teď je mi stydno, vlastní děti oklamat takovýmto zavrženíhodným způsobem. Doma jsem vrátil terárium na své místo a s hrdostí totálního vítěze nad nepřízní osudu, svolal všechny obyvatele domu. Zavládla naprostá spokojenost, i poněkud zneklidněný manželčin pohled mě nevykolejil.

Avšak děti byly poněkud zmatené. Nevěřícně zíraly přes sklo a pokoušely se pochopit, co se děje. I když jsem měl o situaci naprostý přehled, s každou vteřinou ve mně rostl nebývale silný pocit, že ti malí špióni něco tuší.

" A proč jsou zelený, když byly hnědý ?"

Studený pot stékal mi po hřbetě, mrtvolný stín se mi vedral do tváře a srdce se zastavilo. Dostala mě, ta mrcha, pravda mě zase dostihla. Nedokázal jsem ze sebe vypravit ani slabiku, natož něco rozumného. Jsem lhář a skončím v pekle, dobře mi tak. Za tohle budu opravdu pykat. Nikdo mi neuvěří ani "dobrý den", natož "dobrý večer".

Spása se však dostavila, manželka je opravdu bystrá a pohotová a začala rozvíjet teorii, naprosto převratnou, dle které se želvám při injekci jakéhosi svinstva zbarví pigment dozelena. Patrně půjde o chlorofyl, který vrátil nebohým zvířatům zdraví.

Myslím, že skončíme v pekle spolu. Že by toto byl ten druh posmrtného trestu?

Každopádně jsme slavili úspěch a nebyl v okolí nikdo, kdo by pochyboval o tom, že zelená není zdravá.