Tma je za dveřmi a čistý prostřený stůl plný mrtvého jídla se skrývá v hustém světle.

Neklidná svíčka se obrací do sebe a vydává vulgární slabiky, slepý obraz se chladně usmívá a zanechává v nás vířivý pocit blaha.

Nekonečný výraz v bodré tváři v zrcadle se odmítá nechat vytrhnout z dnešní pohody a ukrývá se do neživých dlaní, kde snad najde více lidského tepla, nežli v úsměvech některých z nás.

Svíčka uhýbá mému pohledu a neklidně očekává tu chvíli, kdy zasednu do měkkého křesla a začnu konzumovat.

Zrcadlo se rozlétá na tisíce střepů, které nechtějí více vnášet neklid do člověčí neposednosti.

Květina na stole pomalu uvadá a začíná zpívat různobarevnou melodii plnou lidského a květinového utrpení, kdy listy a kůže na rukou vadnou.

Necítím již samotu z předchozího setkání, sbírám odvahu na rozhovor mezi mnou a mnou od kterého neočekávám více nežli kousek cizího názoru, který vnese naprostou tmu do mého vědomí a nechá mne zapomenout na všechny pravdy.

Na koberci tiše úpí skvrna od bot, které si bez rozpaků nechala na nohou ta, která přijít neměla a já nemám sílu jí dále neubližovat.

Připravené jídlo na stole začíná sesychat a čas se rozbíhá do všech světových stran tak rychle, jak jen může.

Dveře jsou prázdné a tiché, obraz na stěně se přestává usmívat a začíná se nechutně chechtat, protože květina na stole je již mrtvá.

Ruce mám studené a suché, jako když stáří se prodralo skrz pootevřené okno a začalo zanechávat v místnosti svou zvrácenou chuť k jídlu, kterou nejednou očistilo svět od víry a nechalo za sebou jen zápach.