Je možné, že i na své okolí působím poněkud katastrofickým dojmem. Nejeden náhodný kolemjdoucí se mě straní, občas lidé i přecházejí na druhou stranu ulice. Zřejmě mám na čele vypálený jakýsi cejch, který já sám nevidím, a ostatní mí blízcí se stydí o něm mluvit. Tak například jsem si to jednou ráno mířil do práce a měl jsem poměrně hodně času, a tak jsem neutíkal jako jindy. V podstatě jsem se, dalo by se říct, skoro procházel. Byl pátek, a tak má nálada nebyla úplně na bodu mrazu, slunce svítilo, byl příjemný jarní den – i když pracovní. Lidé v parku na Karlově náměstí venčili svoje psí miláčky, rozkvétající květiny voněly a zahradníci okopávali poměrně slušně udržované záhony, které u nás na zahradě rozhodně neuvidíte. V tu chvíli jsem byl pevně rozhodnutý, že v příštím životě budu zahradník. Je to rozhodně krásné povolání na čerstvém vzduchu, bez nějaké strašně šílené zodpovědnosti. Když však dojde k dílu a já musím byť jenom posekat zahradu, začínám veškerou floru upřímně nenávidět. Míjel jsem tedy zahradníky, a poté jsem došel na konec parku, kde na lavičce seděla starší paní a venčila svého roztomilého pejska. Když mě paní uviděla – zbystřila, trhla vodítkem až pes zaskučel a křikla ne něj: "Pozor Šmudlíku, ať tě ten chlap nekopne do hlavy!" Cítil jsem se v tu chvíli jako největší zrůda na světě. Musím podotknout, že jsem byl od té dvojice poměrně daleko, nerozběhl jsem se naproti nim, byl jsem poměrně slušně oblečený a ani jsem neměl nezřízený pohled šílence. O tom posledním si tedy nejsem až tak moc jistý, ale vzhledem ke své náladě to přece nemuselo být až tak hrozné ... V každém případě má vznešená nálada byla tatam, a ten den mi najednou začal připadat šedivý, kytky mi začaly vadit, všude byl kouř od projíždějících automobilů a osm hodin v práci budou zase nekonečná muka. Pani jedna vošklivá – moc Vám děkuju!

Zvířata však hrají v mém životě již odmala podstatnou a pozitivní roli. Vždy jsme měli doma nějakého toho psa, kočku, slepice, husy a mám takový mlhavý pocit, že i nějakou tu andulku. Kdybychom ale rozdělovali lidi podle oblíbených zvířat, tak bych byl v kategorii lidí psovitých (patrně to ale není vidět). Již od malička jsem měl za největšího oblíbence psa – například kolii Kazana, který byl tak trošku chudák, který musí snášet veškerá utrpení rodiny se dvěma dětmi. Pokud přijeli bratranec se sestřenicí na prázdniny, tak se čtyřmi dětmi. Rozhodně bych s ním neměnil, protože byl v našich očích vždycky nějaký ten jelen hodný ulovení, závodní kůň či chrt – to bylo ovšem v tom lepším případě. Horší bylo, když byl nějakou tou mořskou příšerou, která se vynořila z hlubin bazénu a on rozhodně nemohl ven, jedině přes svou mrtvolu. A když už konečně mohl z vody vylézt, byl poté kompletně ověšen kolíčky na prádlo a on, jako strašidelný pravěký drak, lítal po zahradě jako splašený, protože ho kolíčky tahaly a chrastily mu na hřbetě jako šupiny pravého dvanáctihlaváka.

I my pokračujeme doma v tradici psovské – náš pes – labrador Ferina – je hlídací pes, což znamená to, že musí být stále hlídaná, aby neutekla. Jsme hrdí na to, že je to jediné zvíře v domě a nepodlehli jsme dětským prosbám, výhrůžkám a podobným apelům na naše mateřské city. Slepice, husy, prasata, kozy, krávy, jaky, lamy, slony a podobnou hospodářskou havěť nechováme, protože jsme od přírody líná stvoření.

To se ale nedá říci o naší Ferině – no vlastně – ne-pořád. Někdy, když se na ní člověk podívá, by se sklátil nudou k zemi, jaký dokáže vyloudit na svém čumáku znuděný obličej. Ale jindy vyžaduje aktivní činnost, až by se dokonce dalo říci pohyb. Ze začátku jejího psího života jsme věnovali poměrně hodně času procházkám, které jsme spojovali s pokusy o vycvičení jejího charakteru. Částečně se nám to povedlo, i když na povel lehni! sebou praští na záda a vydá nám protipovel: drbej! Snažíme se o to, abychom jejím povelům nepodléhali tak moc často. Musím říct, že jsme si zachovali tvář, a v rodinné hierarchii jsme stále ještě těsně nad ní, což ovšem není ekvivalent toho, že bychom byli v žebříčku na prvním místě...

Jednou Ferinu, jako pravého psa, pro kterého je lov jeho životní náplní, při procházce napadlo, že půjde po stopách divoké zvěře. V čem všem se vyválela, to snad ani nemá cenu říkat, to si můžete domyslet sami. Ale projevila se jako opravdu velice náruživý lovec. Většinou jí necháváme na dlouhém vodítku, ale tenkrát byla na volno a to byla naše chyba. Zaběhla tenkrát poměrně hluboko do lesa, nereagovala na volání, nebyla na dohled, patrně byla na velice intenzivní stopě, která jí rozehřála její prapsovské pudy. Po zhruba dvaceti minutách jsme spatřili vítěze lítého boje. Toho, jehož agresivita a vytrvalost zvítězila nad mazaností a běžeckými schopnostmi. Ano ... byl to zajíc v hubě psa. Dalo by se říct, že to byl mrtvý zajíc. Můj vztek nad neposlušným psem se začal měnit v hrdost majitele toho úspěšného lovce. Nebyl jsem přímo rád, a dokonce jsem si uvědomoval, že tento čin by mohl mít i pro nás neblahé důsledky. Nebyl jsem si jistý, zda jí mám pochválit, či vyhubovat. Byl jsem maličko rozpolcený. Ovšem po tom, co nám jej přinesla k nohám a vypustila z huby, zajíc padnul na zem, jeho kosti zachrastily a z kožichu vypadla asi polovina chlupů, přičemž druhá polovina jí zůstala v mordě. O mrtvém zajíci se dalo říct, že je to mrtvý zajíc, již zhruba před rokem. Ferina však byla na vrcholu blaha a my, nevděčníci jsme srazili její sebevědomí tak nízko jak jsme jen mohli. Přivázali na vodítko, nadávali jí do prasat a navíc jsme její kořist nechali tam, kde nám ji položila, a k tomu všemu srabu jsme jí od té doby již nikdy nedali pusu!

Věřím ovšem, že vše udělala v dobré víře a jediná chyba byla v tom, že si dala příliš nízký cíl. Určitě je dobré dávat si cíle ne-příliš vysoké a mít po jejich dosažení dobrou náladu – posiluje to sebevědomí. Ale co je moc – to je moc. Jediné rozumné vysvětlení mě napadá pouze v tom, že má tak úžasně vyvinutý čich, že stopu ušáka cítila i po takové době jako čerstvou.

Nemá cenu se šířit o jejích dalších úžasných úspěších – snad jen například o tom, jak chytla na zahradě v noci černého hada a navíc ho ještě, pravděpodobně opakovaně, brutálně znásilnila (ráno jsem ji viděl!). Nechávalo mě to poměrně klidným, protože ten zmiňovaný had byl připojený k vodovodnímu potrubí a škoda na životním prostředí, či psychická újma jakéhokoli živočicha tedy byla minimální. Nepočítám-li tedy sebe, protože jak Ferina hada lovila, prokousla mu hrdlo, patrně aby se při úkonu necukal, a já jsem byl poté nucen z něj udělat dvě menší hadice, z čehož jsem měl sice pramalou radost, ale nijak hlouběji mě to nezasáhlo. Od té doby si dávám opravdu dobrý pozor, jaké věci na zahradě nechávám ležet. Nikdy totiž nevím, kdo, nebo co, bude její další obětí.