Víra je v člověku navěky zakletá,
věříme, doufáme, že se nás nezeptá,
nikdo na pocity, na život rozrytý,
na pachuť dojmů z blízkého setkání,
na hloubku vzpomínek, na těžká přistání.

Navždy se budeme ukrývat za úsměv,
za lež a za pravdu, za věrnost, za výsměch,
nechceme nikoho do naší duše,
musíme pózovat, poslouchat hluše.

Raději strávíme svůj život ve skrýši,
než bychom nechali někoho přiblížit,
k myšlenkám, ke chmurám, k radosti,
k největší cennosti - ke svému bláznovství.

Víra je doplněk ke svému lidství,
někdo chce nechápat, někdo i myslí,
na víru jako svou naději,
někdo je snílek, který by raději,
ze šedi života vyplul na hladinu,
dostal se na vrchol, přehlédl bažinu,
lidského smetí všech myšlenek,
našel svůj smysl, ne jenom náhrobek,
s nápisem "Ležím tu sám …".