Jednou z nepominutelných tragédií mého života je ta, že jsem do svých pařátků příliš zručnosti nepobral. Vždycky rád straším manželku, že vyrobím vlastnoručně nějakou další poličku, či jinou zvrhlost, na kterou jsem asi tak patnáct minut po dokončení díla pyšný, dokud se nepromění v mou noční můru a neobtěžuje všechny svým padáním, vrzáním, lepením, či smradem. Naštěstí podobné záchvaty tvořivosti nemám příliš často, a tak si myslím, že rodině poměrně hodně prospívám tím, že nejsem, co se týká kutilství, příliš aktivní.

Nezřídka také upadám při manuální práci do stavu, který připomíná řádění nosorožce, či jiného vzteklého zvířete. Protože můj mozek nedokáže stále ještě přijmout fakt, že jsem nebyl stvořen pro to, abych lidstvo udivoval svou úžasnou zručností. Stává se ze mě při tomto druhu práce cholerik.

Občas se přece stane, že se Vám nějaká věc rozbije a vy se na ní jenom tak podíváte, původně ne s úmyslem, abyste ji přímo opravili, ale jen tak do ní nakouknete a vidíte je-li to ve vašich silách přivést ji do stavu původního, či není. Třeba takový obyčejný budík, takový ten ručičkový, chrčivý a zvonivý, kovový a hlučný. Když nejde, tak se tam jenom nakoukne a vidí se, že je tam vypadlé pérko. Vidí se, kam se má dát. To by dokázal i opravdový moula. Když se položí do polohy naležato, nic se přece nemůže stát, nic nevypadne, všechno zůstává na svých místech. Jenom ... to ... péro ... tam nechce držet. Jak vono se tam ... sakra ... vždyť to přece není možný, jak vono tam drželo, vždyť to jinak nejde ... ááá ... už je to! Uf . No konečně, přece nejsem takový břídil ... cink ... sakra! Obrním se tedy nekonečnou trpělivostí bojovníka karate, chvění prstů se snažím omezit na minimum, vždyť přece při své úžasné inteligenci dokážu svou myslí ovládat to svoje zatracené tělo. Sakra, no to není možný, už jsem to přece jednou měl a teď to ... eh ... nejde. Tak už ... cink ... prdlajs! To snad není možný?! V té době už začínají z mého nitra vypadávat slova, která by se před dětmi vůbec neměla vyslovovat. Jsou stále a stále častější, hlasitější a nemravnější. Když už vyslovuji i spojky a zájmena jako sprostá slova, manželka vyvádí děti ven na procházku a nechává mě s tím pekelným strojem o samotě. Neuróza dostupuje vrcholu a já zatínám prsty do budíku s tím, že mu chci rozmačkat hrdlo. Samotný fakt, že budík hrdlo nemá, mě dovádí do stavu nepříčetnosti a já beru budík do ruky a několika mocnými švihy se s ním udeřím do hlavy, zřejmě s tím úmyslem, že si to do tý palice natluču. Až poté, co si svou kůži perforuji na dvanáctkrát, si uvědomím, že sebezraňování není až tak úžasný nápad a s mocným řevem odhazuji budík v dál, kde se roztříští asi na miliardu různých částí. Bez dechu a v zajetí neskutečné bolesti hlavy, odcházím do koupelny, abych se zchladil pod proudem tekoucí vody. Než se ovšem stačím sklonit pod tekoucí kohoutek, vidím dílo zkázy. Má holá hlava je poseta mnohými drobnými rankami. Co teď, vypadám jako indický svatý muž amatér. Zmocňuje se mně panika a já propadám návalu deprese. Už nic nebude jako dřív, co si teď vymyslím. Spadnul jsem ze schodů a zabodl si do lebky horolezecké mačky, které máme pod schodištěm připravené, kdybychom zase dostali nějaký horolezecký záchvat. Je konec, má důstojnost je pryč!

Když přijde manželka s dětmi, jsem klidný jako nikdy, zkrátka od teď budu častěji nosit čepici i přes den doma, i do postele, než se zhasne. "Sakra – no tak vidíš! – to je z toho, že mě nehlídáš!". "Prosímtě, kdybych chtěl zase něco opravovat, tak mě proboha zadrž!" Pavla nevychází z úžasu a prohlíží si mé nešťastné zranění ze všech stran.

Co bylo dál, to bych nikomu, kdo má alespoň maličko ctižádosti a sebeúcty, nepřál. Já jsem ovšem jinak flegmatik, tak mi to po několika týdnech začalo být jedno. Jizvy zmizely a protože to bylo v létě, tak se mi i ty uzdravené tečky do-opálily