LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #46420
Autor:	Mortimer
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	18.01.2008 01:41
Počet návštěv:	1039
Počet názorů:	5
Hodnocení:	3 2 1

Osud Bytostí

Bytost byla na svém místě. Bylo pozdě a ona věděla, že brzo bude muset být někde jinde, Ale nemohla se vlastně ovládat, neuměla to. Kde měla být nebyla a kde neměla, byla. Vadilo jí to ale co s tím mohla dělat? Byla taková… Věděla že musí odpočívat, ale nechtělo se jí. Věděla že je to důležité, protože zklame ostatní bytosti a to nechtěla, ale byla taková….

Jiná bytost než ta první ráda vnímala, Co si ostatní bytosti povídají, vnímala, Co u toho bytosti dělají, co asi cítí a ovlivňovalo jí to. Dělala to ráda. Sama si však s ostatními bytostmi povídat neuměla. Ne že by to nesvedla, ale cítila, že to ostatním nedává to samé Co to dává ji, když jen poslouchala. Jí to taky nedávalo mnoho, protože věděla, Že povídat si s ní ostatním bytostem nepřináší potěšení. Byl to začarovaný kruh, necítila se dobře, Protože to nic nepřinášelo jí a proto to nic nepřinášelo i ostatním bytostem. Byla si toho vědoma a byla z toho smutná, ale co mohla dělat? Byla už taková. Ale protože ráda naslouchala a jiná bytost už nevěděla, Komu se svěřit tížilo-li jí něco mnoho. Šla za naší bytostí, protože věděla, že ráda naslouchá A když vyložila co jí tíží, cítila se lépe. Naše bytost byla ráda že mohla poslouchat, Ale nikdo od ní neočekával odpověď. Nebyla šťastná, ale byla prospěšná. Taková byla.

Bytost byla na svém místě. Znala bytost předešlou avšak nikdy Se nešla vyzpovídat, protože ji to připadalo vůči Nemluvné bytosti nepěkné, kdyby ji měla využívat tak hanebně jako ostatní bytosti. Byla to hloupá bytost a přitom nebyla hloupá. To proto že si uvědomovala, že bytost co ráda naslouchá By si ráda povídala a že to neumí, ale nic s tím nedělala, ačkoliv by si přála jí udělat radost, protože by to radost udělalo jí samotné. Byla vlastně sobecká. Bytost co ráda naslouchá není jediná mezi bytostmi co má svůj tíživý problém a ona to věděla. Nic s tím však nehodlala dělat, ani ji to nenapadlo. Je tedy sobecká, protože ji nenapadne pomoct ostatním, je tedy hloupá že jí to nenapadne a není tedy hloupá, protože ví, že jsou bytosti co potřebují pomoc ostatních bytostí a že by mohly být šťastnější. Nikdy neplakala a byla taková.

Další bytost plakala často. Ani jednu z předešlých bytostí neznala. Nebyla šťastná, ostatně proto tolik plakala. Věděla, že jí nikdo nerozumí. Věděla, že se na ní ostatní bytosti dívají špatně, protože ona si myslí, že ji nikdo nerozumí a strašně se za to nenáviděla. K tomuto názoru přišla tak, že jednou se chtěla svěřit jiné bytosti od které čekala, že jí poradí, protože na rozdíl od první bytosti, kterou navíc ani neznala, věděla že ta jí svůj názor na její problém řekne. Když se tedy svěřila, druhá bytost se jí vysmála že její problémy jsou malicherné. Naše nešťastná bytost si to dokázala uvědomit, ale byly to její problémy, které ji tížily život. Byla už taková. Pohybovala se tedy světem a hledala, kdo by jí nějak rozumně poradil. Potkala bytost, která byla a nebyla hloupá a asi byla sobecká. Vyložila ji své problémy, ale protože byla bytost hloupá a i nebyla hloupá a asi byla i trochu sobecká, nedokázala jí pomoci. Naše ubohá bytost s pláčem utekla. To jediné co chtěla už bylo jen nepotkat další bytost, která by jí nerozuměla. A Protože věděla, že ji žádná bytost pomoci nemůže, nechtěla už s žádnou být. Byla osamělá a vadilo jí to, ale neuměla žít s ostatními bytostmi a plakala kvůli toho mnoho. Neuměla si se sebou poradit a nikdo neuměl poradit jí. Byla taková jaká byla a to se nedá změnit.

Další bytost byla nadaná. Měla ráda ostatní bytosti, jejich společnost a i jejich obdiv, ale byla občas i uzavřená a to ji znepokojovalo. Cokoliv co viděla jí přišlo zajímavé a nejspíš to dokázala přetvořit na něco co bylo hodnotné smyslům, snad kromě jediné činnosti, ale nevěděla, jestli si i ostatní bytosti myslí o jejich myšlenkách a práci to samé. Bylo to pro ni důležité, protože sama na sebe vlastně nedbala. Všední věci ji dělaly radost, ale nechtěla být za blázna. Chtěla svou práci přinášet bytostem radost, takovou, jakou ona sama cítila z oněch všedních věcí, a takový pohled na svět, jaký měla ona sama, jen si nebyla jistá sama sebou. Jednou se osmělila a protože nebyla uzavřená do sebe, svolala známé i neznámé bytosti. Bytosti se dostavily a čekaly co se bude dít. Naše bytost s lehkou trémou, ale pevně rozhodnutá začala vyluzovat hudbu. Ta hudba byla nádherná, přinejmenším pro naši nadanou bytost a pro ostatní bytosti jistě taky. Naše bytost si řádně užila vystoupení a když skončila, všichni ji gratulovali, že je doopravdy nadaná. Naše bytost se však náhle stáhla přemýšlivě do sebe a najednou neměla potřebu být se všemi těmi ostatními bytostmi které pozvala. Věděla že je dobře pobavila a že oni si teď rádi popovídají mezi sebou. Chtěla být sama. Věděla, že ráda něco podobného uspořádá znova. Bavilo jí to. Ale najednou chtěla být někde ve stínu stranou všech a mít u sebe bytost, která by ji opravdu rozuměla. Mohly by spolu třeba jen mlčet, nebo rozebrat to co při onom vydávání hudby cítila ona sama, ne pochvaly ale rozebrat ono samotné dílo. Šlo to z ní samotné, ze samotného nitra a nakonec ji napadlo, že to možná ostatní bytosti nepochopily. Byla trochu smutná, ale tolik ji to zas netrápilo. I kdyby ji ostatní nepochopili, asi by jí to tolik nevadilo, žije tady pro svůj svět a ráda ho probere s ostatními…. Jen… kdyby někdo přece jenom přišel a s pochopením mlčel… Ano byla taková.

Další bytost byla šťastná. Jistě, měla i své problémy, ale ač to nevěděla, byly malé a v životě ji posouvaly dál. Bytost byla příjemná, jemná, veselá a zábavná. Ráda odpočívala a nikdy nezklamala známe bytosti. Když předchozí bytost přestala vydávat zvuky, zvesela se bavila dál, povídala si s ostatními bytostmi a bylo jí to příjemné. Poté dorazila na své místo a dlouze odpočívala, protože to dělala ráda. Všechny bytosti ji měly rády, ale kdoví koho měla ráda ona? Je taková?

Další bytost, byla silná bytost. A znala mnoho jiných bytostí. Znala bytost, které se nechtělo odpočívat a tak často zklamala ostatní bytosti. Znala bytost, co ráda naslouchala, ale nakonec byla velmi nešťastná. Znala bytost hloupou, nehloupou a nejspíš i sobeckou a takovou co nikdy neplakala. Znala i tu co plakala často a nikdo ji nerozuměl, proto plakala. Znala i bytost nadanou a často ji ráda poslouchala a dívala se na to, co nadaná bytost tvořila. Jen tu šťastnou neznala.

Další bytost na svém místě nebyla. Byla to bytost zvláštní. Měla potřebu a měla touhu. Byla na místě, kde nebyla poprvé a nejspíš ani naposled. Zrovna užívala lehkou drogu, protože měla potřebu ji užívat. Netěšilo ji to, ale co už, byla prostě taková. Vlastně ji bylo docela dobře, když kolem šla bytost silná.. Byla to ta, co znala mnoho jiných bytostí. Přišla k naší bytosti s touhou a potřebou a řekla: „Proč děláš to co děláš?“ „Mám potřebu“ odpověděla naše bytost. „Ano, to znám. Já mám taky potřebu.“ „Skutečně?!“ zeptala se naše bytost nevěřícně a dodala „Myslela jsem, že jsem na celém světě sama!“ „Nikdo není na světě sám, alespoň ne stále.“ Odpověděla bytost co znala mnoho jiných bytostí. „Dobře a jakou ty máš touhu?“ zeptala se naše bytost. „Poznávám ostatní bytosti a znám je, ale Tebe neznám… Co mi o sobě řekneš, abych Tě znala?“ „Mám…. Touhu…“ „Touhu? A žiješ proto abys ji naplnila?“ „Asi ano.“ „Potom Ti nejspíš mohu pomoci.“ Řekla druhá bytost. „Skutečně?“ „Ano, asi ano. Chvíli zde počkej.“

Bytost se brzy vrátila. A přivedla s sebou nadanou bytost. „Zde toto je nadaná bytost, jistě ji znáš, je velmi známá. Ona sama má také touhu. Její touha je nejspíš trochu jiná než tvoje, ale je podobná. Vy toužíte po porozumění, po Štěstí.“ A tak se stalo, že bytost s touhou se spojila s bytostí nadanou a vznikla bytost spojená z nich obou. Naše nová bytost sice cítila touhu menší, ale protože předchozí bytosti netoužili přesně po tom samém, touha ještě vzrostla. Vlastnosti nové bytosti spojili pohled na svět obou předchozích do nového celku, a bylo to lepší, než kdyby zůstali osamoceně, ale možná i horší, protože najednou čekala nová bytost od života více.

„Je to zvláštní po čem ty toužíš. Bylo by ti lépe, kdybys poznal další bytost, kterou znám.“

A tak tato mocná bytost přivedla bytost co nikdy neplakala.

„Toto je bytost, co nikdy neplakala, ale vždy měla touhu porozumět ostatním lidem. Ty ji můžeš naplnit a ona zase Tebe obohatí o svůj životní postoj“

A tak se stalo, že vznikla nová bytost, bytost která byla zase snad o něco lepší pro život i v životě. Jen stále nebyla ukojena touha po Štěstí.

„Jsi velmi zvláštní“ řekla mocná bytost. „Vždy jsem myslela že ostatní bytosti znám a teď vidím že jsem je neznala nikdy. Přivedu ještě někoho.“

Přivedla bytost, která věděla že musí odpočívat a často někoho zklamala leč nechtěla. Mocná bytost tentokrát neřekla nic. Vznikla tedy bytost nová. Byla spojena ze tří bytosti předešlých. Z bytosti předešlé, které tuto noc už tolikrát spojila touhu ostatních, z bytosti, která nechtěla zklamat ostatní bytosti a přesto se jí to dařilo a nakonec i z bytosti, která všechny předešlé znala. Jejích myšlenky byly jednotné, propletené pevně a pevněji a byly jedna bytost. A jejich touha po štěstí byla obrovská. Nová bytost se rozhodla najít bytost, která už nikoho nechtěla potkat, protože ji žádná bytost nechápala. Jedině kromě naší nové! A spojili se. Bytost byla najednou velmi šťastná, protože do sebe přijala šťastnou bytost, která často plakala a která náhle pochopila, že i její problémy jsou sice velké ale nejsou malicherné. Časem se spojili i s bytostí, která byla velmi nemluvná a ráda poslouchala. A Štěstí zase opadlo. Spojivší se bytost nepocítila štěstí, protože nebyla naplněna její touha o rozmluvě. Tedy je třeba najít bytost, která ne že štěstím naplní jinou bytost a sama zůstane prázdná a bludná, ale obohatí tím i sebe. Naše bytost putuje světem a jednoho dne potká tu šťastnou, kterou předtím bytost co znala všechny neznala jako jedinou. Byla jediná věc, kterou neuměla kdysi nadaná bytost a tu uměla ta šťastná. Naše bytost když toto uviděla, věděla že hledáním je konec.

Naše bytost se s šťastnou bytostí nespojily, protože věděly, že jako zcela a pevně spojená bytost by život šťastnější neměla. Štěstí prochází skrz bytosti navzájem a celek je zničující, namísto pohyblivých součástí. Proto šťastná a naše bytost uzmuly část ze sebe, vytvořili bytost novou ale sebe ponechaly také. Vytvořily potomka. Byly to tři bytosti, nezávislé, přesto se potřebují navzájem. A vzniknuvší bytost už není hloupá, není malicherná, má přirozenou touhu a dokáže si se světem poradit. Spojování bytostí předešlých budilo zmar, ale když se spojily a to nepřímo s živým štěstím, vznikla bytost konečně chytrá, která ví, že každý z nás je individuální a že tak je to správně. Taková snad ona "Bytost" jednou bude...

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Mortimer', 19.01.2008 10:28.