Magnólie Den prudce útočí a padly všechny hrady i hrdá úbočí se stala kořistí Kamenné vázy na zábradlí balustrády vědí, kdo srazí první květy bez listí z magnólie
To, co je bílé, pálí chvějivým mrazem Tou čistou bolestí, jež smíru nežádá Co stíny nepopsaly jediným kazem pálí, když na zem dopadá
Vítr si proklestí své cesty zimostrázem jak jarní voda vpadne ztečí do všech skrýší Troufalý vítr ví, čeho je věčná škoda Tiší i bodá Léčí
Ví, všechno zestará a ztupí se a zkalí jen spára v kameni se stěží zahojí Ve škvíře zábradlí uvadly staré žaly on gestem rytíře je přikryl závoji Z magnólie sněží... |