Je dáno těm, kdo ohněm zaplanou

že vzbudí zem do noci spoutanou

a pak se v prachu roztříští

pro tento pád a také pro příští

sen chci ti dát...

Dary hvězd

     Tereienův dům na pobřeží Siancie skýtal utěšený pohled plný půvabu a harmonie. Sladění chladivé modři a radostné žluti v zeleni uměle zavlažovaných zahrad přímo volalo k bytí v jeho překypujícím bohatství. Málokdo by uvěřil, že nepříliš daleko za tím kvetoucím pásem břehu začíná jedna z největších a nejdrsnějších pustin, v jakých je dáno lidem žít... A lidé po věky snášejí ten úděl, snad z vůle bohů, kterým se klaní, snad nějakého ještě většího řádu, který káže životu bojovat o každou stopu území proti nepřátelské prázdnotě.

      V Tereienovi to vždy probouzelo úctu, třebaže to příliš nechápal. Konečně, on si naštěstí mohl zvolit. Jeho předkové dobyli tento kus země  mezi mořem a pouští na lidu starším, než Linaitské kmeny, k nimž patřila většina obyvatel písčin. Na kultuře tak dávné, že když ji poznal okolní svět, byla už v úpadku.

     Nebylo ani těžké ji přemoci, poddala se takřka bez odporu síle mladých a výbojných národů. Se shovívavou a skoro útrpnou odevzdaností znaveného stáří, které postupuje místo bláhovým dětem úsvitu... Když Tereienovi předkové vpadli do její nejtajnější svatyně, přijala je kněžka s téměř mateřským úsměvem.

     "Jste očekáváni,"  řekla, " vejděte a zvolte si: co si vezmete, to si vezme vás..." Pak odešla a nechala je samotné, opojené úžasem uprostřed pokladů. Co si vezmete...

     Tereien špičkami prstů pohladil nerovný okraj nádoby. Tohle jediné se nenabízelo dychtivým rukám. Jeho děd to objevil náhodou, ukryté ve skalní puklině, když se snažil zjistit, kam uniká vzácná vláha z kamenného vodovodu. Stálo to tam, na plochém výstupku uprostřed dávno zasypané jeskyně, jako modla ve svatyni. Muselo to mít výjimečné postavení a význam, podivná, skoro půvabně neforemná věc z tmavého silného skla, jako by pro zpevnění obtočená stříbrnou spirálou  v podobě  hada. Hada s kalně zelenavým okem, stejně matným a neurčitě zbarveným, jako nádoba sama.

     "Jak sdrátovaný džbán..." vyjádřila se jednou neuctivě jistá Tereienova sestřenka. Opravdu to trochu připomínalo způsob, kterým chudáci z pouště udržovali pohromadě prasklé nádoby. Co si vezmete, to si vezme vás...

     Už Tereienovi předkové okusili chuť toho zvláštního okouzlení světem, který sami vyvrátili. Či spíše který před nimi ustoupil, jako moře při odlivu a zanechal jen prázdné lastury plné vzdáleného zpěvu, jež neskýtá odpovědi. Snad je to právě tím, že Dávní s námi nebojovali… říkal si někdy Tereien. Snad kdyby zápasili, dali by se nám více poznat. Ale oni nám hodili k nohám své poklady a ztratili se v písku, co pouhá pouštní vidina. A jejich potomci ? Lidé tiší, až příliš tiší, jakoby zaposlouchaní do hlasu přesypů, větru a mořského příboje... Mírumilovní, pokorní a přitom nepřístupní, jak ticho samo.

    Tereien měl štěstí. Snad proto, že se coby potomek vítězů nepovyšoval, snad pro jeho upřímný obdiv ke světu Dávných... ho lidé z pustin pustili k sobě blíže, než kohokoli jeho krve. Rád s nimi rozmlouval a tu a tam zachytil i drobné jadérko, malou perličku z lastury záhad. Zdá se, že i paměť národů se časem scvrkne, jako sušené ovoce. Ale stále voní a chutná...

    Však ti hrdí dědicové vítězů, kteří dnes přijdou na jeho slavnost, kteří tak blahosklonně pomlouvají jeho přílišné přátelství k lidu pouště, i oni prahnou po tom kouzlu. Proto přijdou, aby se ho nadýchali, osvěžili tajemstvím vyprahlost vlastního bytí, proti němuž je i poušť

zahradou. S blahosklonnou a přesto stěží utajitelnou dychtivostí. Má jim co nabídnout  v tomto vzácném výročí svého narození...

    Před jedním okruhem velkého měsíce s sebou přivlekl z města dva cizí mladé vzdělance, bratra a sestru. Oba byli docela obeznalí ve starých písmech. Zavřel se s nimi mezi nashromážděné střípky času, šťastný, jako dítě při svých hrách. Podařilo se jim zčásti přeložit pár útržků mladších spisů...  A vysvobodit z mlčení slova jedné nesmírně staré písně v řeči, kterou zřejmě už nikdo nezná a která je sladká i trpká a vonná jak víno...

     Cizí mladá žena k té písni dokonce složila hudbu a bude ji zpívat se sborem domorodých sluhů. Je vůbec podivuhodné, jak záhy si je dokázala získat, ty mlčenlivé, ona, dcera vzdálených pevnin... Dokonce jí dali něžné jméno ve svém nářečí, které znamená "Plamínek". To pro její ohnivé vlasy.

     Tereien přejížděl prsty po tvaru hadí číše a usmíval se. S pomocí Plamínku a jejího bratra dnes unese hosty na vlně snů do moci Tajemství... Nechá před nimi ožít stará mystéria v jejich neproniknutelné síle...

   Všechny švadleny a služky z domu už si pár dní hrají se štočky bílého hedvábí, spotřebovaly ho ohromné množství. Šijí se řízy podle starých fresek a váz a Plamínek tomu velí. Muži zas pod vedením mladého učence Inna chystají světelná kouzla s ohněm a upravují velkou terasu v pobřežních zahradách na nebývalé představení... Uprostřed ní už stojí nízký kamenný sloup, obklopený ze všech stran kanálkem, jak pevnost příkopem. Je připraven pro hadí číši, nejtajemnější ze všech skvostů.

    Tereien s úsměvem obrátil tvář. Alejí sloupů se k němu blížila jeho oblíbená služebnice Linali, potomek Dávných. I jí radostně jiskřily oči.

      Mnozí by možná řekli, že se přivádím do nebezpečí, napadlo Tereiena, když připomínám těmto lidem jejich někdejší slávu... Ohrožen se však necítil, od dětství důvěřoval těm, mezi nimiž žil. A dosud nebyl zklamán... Lidé z pouště udělají více z náklonnosti, než pod nátlakem síly.

      Opatrně vzal číši a vložil ji do štíhlých snědých dlaní Linali: "Vzkaž Plamínku, ať je na ni opatrná." A dodal: "Škoda, že nevím, nač to tví předkové užívali."

   Linali s upřímnou lítostí v očích pozvedla ramena.

   "Budiž," usmál se Tereien, "odevzdávám vše fantazii Plamínku. Slíbila mi překvapení, jako dar    k dnešnímu dni."

     Linali přisvědčila a odcházela sloupovím, nádoba v rukou jí dodávala vznešenost kněžky. Možná je to jen číše na nějaký obřadní nápoj, nebo oběť jakýmsi skalním bůžkům... přemýšlel Tereien, docela obyčejná věc... a já tu jen bláhově sním...

      Předměty z mnohem vzácnějších kovů, lepšího skla a čirých drahokamů ležely na dosah, když jeho předkové dobyli tuto zemi. Kdo by se namáhal skrývat jeden celkem ošklivý střep?

  ...Ne, navzdory všemu, v té číši bylo tajemství a on si neuměl představit dost veliký a posvátný účel pro ni. Byl docela zvědav, co stvoří Plamínek svou obrazností.

                                     *    *   *

    Večer byl skutečně slavností tajů a čar. Tereienovi hosté byli příjemně vzrušeni, když je  v zahradách, ozářených prastarými lampami, přijali služebníci v šatě z těch dob. V zářících výklencích a mezi sloupy se skvěly poklady, ukořistěné Dávným... Jen široké prostranství v dolních zahradách bylo dosud prázdné. Až když se společnost pohodlně usadila na postranních terasách, cosi se dole pohnulo.

     Prostranství začali zaplňovat lidé v prostých bílých řízách, v naprostém tichu a bez světel. Mezi hosty to zašumělo. Cosi znepokojivého bylo v té podívané, tak nepodobné obvyklým "zábavným kouskům barbarů". Tereien se rozhlédl po vinících toho překvapení, ale žádného z těch dvou neviděl. Asi dohlíželi na všechno zblízka...

   Lidé v bílém se postavili k okrajům toho velikého jeviště, nedbale posedali na kamenné zábradlí kolem a kmeny nízkých, při zemi se plazících stromů Mijo. Jako by se chystali k nějaké vlastní slavnosti,  vůbec se nestarali o panstvo nahoře. Naposledy vstoupili na prostranství muži s velkými kamennými nádobami v rukou a poklekli u nich ve dvou řadách, jako sochy, střežící pradávné svatyně.

    Odkudsi se ozval zvuk fléten, bubínků a dřívek. Z kamenných nádob náhle vyšlehl oheň, připálil louče v rukou mužů a od nich vzplanuly stružky v dlažbě, kterými obvykle proudila svěží voda. Někteří  z lidí v řízách vstoupili do té zářící sítě, vstříc průvodu, jež vyšel z houštin.

   V jeho čele kráčela tanečním krokem drobná a útlá, bělostná postava a v rukou nesla hadí číši. Tereien poznal Plamínek, měla na sobě jednoduchou řízu a sandály jako ostatní a cizokrajné kadeře zakryté pruhem stříbrem protkané látky.

    Zvuk bubínků a dřívek zesílil a z úst Plamínku konečně vyšla slova, tajemná melodická slova ztracené řeči. Její hlas byl podivný, jako by ze stejné materie, co hadí číše, temný, jak hvězdný pohár nebe a zvláštně drsný. Její pohyby splývaly s jeho rytmem a od nich se odvíjela gesta tanečníků v průvodu, i těch, co vyšli z lidu na okraji prostranství. Vše v jediné

magické harmonii. Slova dávné písně ovládla prostor a čas...

    A naproti jim náhle vytryskla odpověď, svěžími hlasy tančících dívek. A pak se jako živelná přírodní síla strhl refrén, hlasy šlehaly k nebi spolu s plameny, byla v nich radost, okouzlení, odevzdání...touha. Byla to píseň paměti, píseň o ztraceném světě i o tom, co se neztratilo z lidských duší. Tančili v přerývavém fascinujícím rytmu a beze strachu překračovali stružky ohně, ve stejném rytmu vybuchovaly plameny z kamenných kádí, ovládány pohyby holí v rukou mužů, snad znalých nějakého neuvěřitelného kouzla.

    Žena s číší prošla středem jejich dvojstupu jako posvátnou čestnou cestou. Bez zaváhání překročila hořící příkop kolem sloupu, i když oheň tu byl vyšší, než jinde. Položila hadí číši na jeho drsný povrch, bleskurychle se obrátila k ostatním, napřáhla k nim ruku s otevřenou dlaní v obřadním a velitelském gestu. Na okamžik strnuli, jen flétna odkudsi ze stínu a údery a šlehající plamen udržovaly magický rytmus. A pak ještě její ruce.

     V dalším okamžiku se všechno zlomilo a dalo do pohybu, vedeno jejími majestátními úspornými gesty, plnými jakési nepostižitelné a skryté moci. Zdálo se, že se jí podvolily i vlny na obzoru, zvedaly se stejně, jako řady zpívajících. Té síle začali podléhat i diváci na terasách, trylky flétny je opřádaly sítí čarů, snad i jejich tep byl v souladu s rytmem tak opojným a náhle přirozeným, jako zapomenuté písně z dětství, společného dětství světa...

    Nezadržitelně se blížil další refrén a Tereien pocítil skoro úzkost; měl dojem, že bude-li to pokračovat, nárazy čarovných vln hudby rozbijí hradbu jeho duše a dovnitř vtrhne povodeň!

     Žena před hadí číší zpívala. Je možné, že jí takřka otcovsky říkal “Plamínek”? Najednou byla tak vzdálená s tou podivnou, neznámými silami propůjčenou mocí... Její hlas byl v pestrém pletenci zvuků nejhlubší a nejtrpčí, byl to hlas hořkého poznání, vědoucí odevzdanosti, naděje, rašící ze spálenišť, bez iluzí, ale s nevymýtitelnou důvěrou. Píseň hasnoucích a rodících se světů...

     A přišel refrén... Gejzír ohně a hlasů vytryskl k hvězdnému nebi, jednou, podruhé - a -  jediný výkřik všech sfér!

     Stalo se. Poslední obrana Tereienovy duše padla a dovnitř... vtrhlo světlo.

   Skutečné světlo, vytrysklo z oka hada na číši, kterou teď držela nad hlavou. Krom slunce nikdy nespatřil tak silnou záři. Už nestála před sloupem, ale na sloupu a zvedala nádobu k nebi, jako by ji chtěla naplnit věčnou pravdou hvězd. Oko hada neskutečně zářilo... a ona nepřestala zpívat... Jak by chtěla hlasem znovu pozvednout nebezpečné štíty vln. A fascinované děti Dávných se přidaly...

     Ne! vykřikl v duchu Tereien, zděšen silou vlastního očarování, zjitření mysli a citu. Neboť poselství, jemuž se cítil být na dosah, se dalo vnímat jen obojím zároveň… Ale píseň, zdvíhající se k refrénu jeho tichý protest nezadržel.

    Teď…!

   Je možné, že se tou silou nerozbila zem pod jeho nohama, křišťálová číše nebe? Něco se však roztříštilo...

     Nádoba v rukou té ženy. A střepy se rozlétly na všechny strany, některé vzlétly vzhůru, jako by chtěly zaujmout místo mezi hvězdami. Světlo oka pohaslo, neviděl je už. Pohasly i ohně, zůstal jen tichý zástup na prostranství, sklánějící se k zemi, aby posbíral střepy tajemného předmětu. A bílá postava na sloupu se stříbrnou spirálou v ruce. Položila ji na kámen. Najednou byla velmi maličká.

   A dřív, než se Tereien stačil probrat z omámení, vyplul z úkrytu mezi korunami stromů obrovský hedvábně bílý měsíc. Měsíc v úplňku. Pod ním viselo cosi jako veliká lampa Dávných, s planoucím ohněm a také lehká rákosová lávka. Na ní stál Tereienův cizí mladý vzdělanec, Inn.

    Spustil dolů stříbrnou smyčku a Plamínek ji chytila, rychle se vytáhla k bratrovi.

    A Tereienovi se vybavily pouštní legendy o hvězdách, dětech bohyně Anstrei, vládkyně bílého měsíce... Prý sestupují na zem, aby pomohly a někdy se opět vracejí... že by jim půjčila na cestu svou vlastní měsíční bárku?

    Ti dva na lávce zvedli ruce k pozdravu a zvláštní gesto rozloučení věnovali jemu. Inn trhl stříbrnou šňůrkou a z nádob na okrajích rákosového lešení se spustil déšť. Jak by ne, vždyť je to bárka Anstrei, paní oblaků a pramenů... Bílý měsíc se prudce vznesl vzhůru a vzdaloval se nad mořem...

    Teprve teď se Tereien dokázal pohnout k činu. Nic nevysvětloval naprosto ohromeným hostům a seběhl dolů. Na sloupu ležel jen zkroucený stříbrný had, slepý, bez oka. To si zřejmě ponechali ONI. Tereien na chvíli strnul, se směsí úžasu a smutku, byl tak lehký, že ani nebolel. Obrátil se  k lidem, potomkům Dávných, které jeho předkové ovládli silou. Usmívali se na něj... a najednou otevírali dlaně, nabízeli mu své ukořistěné střípky z hadí číše. A jeho zaplavilo hřejivé vědomí, že nikdy nebude mezi nimi sám.

   O nic nepřišel. Naopak, ti dva tajemní navždy vrátili cenu zapomenutému, zdánlivě mrtvému předmětu z Dávna. Dokázali, že stará mystéria, o nichž snil, byla velkolepá, hluboká a dosud žijí. To byl jejich dar…

    S hrdě vztyčenou hlavou se vracel k hostům, kteří se ještě zcela nevzpamatovali. Jeho dům se stal dějištěm legendy, promluvily tu prastaré a podivuhodné síly. Kdysi poražený svět zázraků se  k němu vrátil.

    Co si vezmete, to si vezme vás... Jak veliká je to pravda! Co předkové vydrancovali a zotročili hrubou silou, musí dědici splatit láskou, úctou a touhou. Podmanili si zemi a ta země si podmanila je, vlastní mocí a kouzlem. Nebo ještě podmaní.

    Zmatení lidé na terase zatím jen tápavě hledali slova pro to, co se stalo. Ani oni neuniknou zemi, kterou si přivlastnili, jejímu duchu, božstvům a hvězdám...

                    *       *       *
Ještě hluboko v noci meškaly děti Dávných v pobřežních zahradách. Seděly na kamenném zábradlí a kmenech stromů Mijo a rozprávěly.

     "Kdo by mi kdy uvěřil, že jsem šila měsíc!" zasmála se postarší baculatá služka. "Měsíc z hedvábí..."

     "Z hedvábí a dýmu," upřesnil jeden z mužů.

     Linali neříkala nic, jen se usmívala na střípek z hadí číše ve své dlani. Střípek... Na okamžik vzplál třpytným jasem.... Raději kolem něj sevřela prsty, co kdyby paprsek toho světla zalétl až do domu?

     Ostatní fascinovaně zírali na její ruku, oči jim zářily málem jak střípek sám. Vždyť i  Linali svírala v dlani oko... oko hada.

     "'Takový úžasný dar..." vydechla jedna žena.

     "Léta jsme chodili kolem toho," zalitovala Linali, "a nic jsme netušili. Kolik lidí mohlo být zachráněno před nemocí a smrtí, kolik úrody před zkázou, jen znát to, co dnes! Věčné díky těm dvěma, že nám ukázali, jaký poklad tu máme."

     "A že ho vložili do rukou nám, nevědoucím a nezkušeným…" poznamenal mladý Tereienův sekretář.

   "Však se Linali dobře vyučila u Plamínku," prohlásila hrdě Linalina teta. "A u Inna podstoupila zasvěcení.."

     Zasvěcení... Linalina tvář se na okamžik zachvěla vzpomínkou na bolest, hrůzu a pokoření, jež patřily k poznání veškeré moci kamene, hadího oka. Sny mohou být lehké a hebké, jako měsíc  z hedvábí a dýmu, proto se vznášejí. Za pravdu se však platí a stejně za moc, sílu... za zázraky.

    "Jak se mohli naši předkové té věci vzdát?!" nechápal chlapec vedle ní.

    "Důvody měli," odpověděla mu Linali a začala vyprávět příběh, jak ho s Plamínkem a Innem vyčetli  z útržků starých listin a pouštních bájí...

    O kameni, který s sebou přinesli trosečníci z dalekého hvězdného ostrova. Na březích a pouštích Siancie nalezli novou vlast, vzali na sebe lidskou podobu a smísili se s místními. Měli čím obdarovat ty, kdo je přijali. Jejich kámen uměl zázračně léčit lidi i zemi, ale také těžce a krutě zraňovat..! Vždyť byl zhmotněnou mocí touhy, toho zvláštního vzepětí mysli a citu, vůle a vášně  -a touha je zbraň o mnoha ostřích…

    Proto se ho dědici později zalekli a zřekli, zazdili ho ve skalní puklině, přikovali k číši, jež měla navždy popřít jeho vlastní význam... Jenže s ním zazdili i touhu - i odvahu poznávat síly světů a hledat v nich užitek. Přílišná opatrnost je stejně osudná, jako její nedostatek. Kvetoucí kultura Dávných se zastavila na své cestě a začala nezadržitelně upadat…

          Až byl kámen čirou náhodou nalezen a vyzdvižen rukama dobyvatelů... A ještě později přivábil hledače, dva potomky hvězdných trosečníků, jejichž prapředkové se kdysi usadili v jiných končinách. Dva, kteří měli své vlastní kameny a užívali je k prospěchu světa, třebaže sami okusili až do dna všechna nebezpečí té moci. Kdo by byl více povolán říci, že je čas naučit se zacházet  s nebezpečím, překročit staré hráze... a jít dál…?                                            

    "Kdy jsi vlastně získala ten kámen?" zeptala se Linali jedna mladá služebná.

   "Když Plamínek nechala roztříštit tu číši,"  vysvětlovala Linali. "Spadl na zem s jejími střepy, naprosto nenápadně. A náš dobrý pán Tereien si teď myslí, že ho odnesli oni."

    "Nešlo to jinak?" protestovalo Tereienovo páže. "Museli jsme mu ten pohár zničit? Třebas stačilo vyměnit kámen za kus opáleného  skla, nemusel nic poznat..."

   "To bychom ho jen nízce a zákeřně podvedli," řekla Linali, "učinili jeho nejvzácnější skvost bezcenným. Zatím co teď už nikdy svou cenu neztratí, třebaže o něj přišel. Dali jsme mu za něj kouzlo.... A co více -  i střípek poodhalené pravdy. Právě tak velký, aby ho unesla loď snů  z hedvábí a dýmu…"