Tak jsem si dneska chtěl přispat a trochu zalenošit. On je tady u nás, nebo vlastně u nich, tak zvaný Boxing Day a to je nejlepší nevystrčit paty z baráku. Ne že by se snad jeden musel bát že nějakou koupí do nosu, podle toho názvu, ale protože všude je strašně lidí co jdou vrátit ty dárky, které obvykle dávám já. To je budˇ kvůli špatné velikosti, špatné barvě, necitlivému přístupu k obdarovanému výběrem dárku, nebo protože jsou jen na to aby se na nich usazoval prach. A tak se všechny dopravní prostředky a následně krámy plní krabicemi , tedy boxy nebo kruci boxami všech tvarů a velikostí a obchody se podbízejí jednorázovým snižováním cen přinutit ty, co to vrací, aby obratem zakoupili něco stejně nepotřebného. Psychologicky je to dobrá taktika, protože tu druhou zbytečnost už se lidé většinou stydí vracet aby tím nepřiznali, že to přísloví z chyb se člověk učí na ně neplatí. Ale o tomhle jsem původně nechtěl vůbec psát. Jako obvykle, když se dostanu do toho úvahového moodu, jako by se ve mně něco narodilo, co mi předem říká, že ta původní úvaha je na nic, pojď  a budem psát o něčem jiném. A pak tyhle dlouhé a zbytečné úvody.

Takže raději rovnou k tematu. Prostě hned jak jsem se probudil a ještě v polospánku si uvědomil co je to za den a že je tady za chvili konec roku, napadlo mi, že by to prostě něco chtělo, mimo těch mých obvyklých rýmovaček typu skákal pes přes oves. A to mi teď ale zase nedá se i k tomuto tematu o něčem zmínit. Já mám takovou tu prozu úvahovou v podstatě rád a dávám ji přednost, před tím mým dikobrazovým veršováním, jenže jsem holt líný. Taková básnička jde totiž mnohem rychleji. Už proto, že ty jednoduché rýmy mi jdou od huby a prstů tak nějak samy. Až tak, že někdy v těch rýmech mluvím i doma s manželkou, což obvykle vede k delší přestávce ve vzájemné konverzaci vůbec. Tím mám víc času plodit pro ty, kteří když mají smůlu tak si to i někdy přečtou. Pak mi sice napíší, že je mi do Literary i Písmáka škoda, že bych se uplatnil lépe v tom Dikobrazu, nebo jako poradce té paní z Novy co prý s politiky netančí. Já ji sice neznám, ale možná, že by za taneček stála. Po pravdě podobné komentáře sem tam dostanu i po přečtení některé mé prozovité úvahy. Takže nakonec si říkám, ono je to jedno a abych neměl výčitky, že nad tím literárněním ztrávím mnoho času, píši to rovnou do webové stránky. Pak také ty kritiky mohu brát s větší reservou a říkat si, že kdybych..ale to zase odbočuji. Tak rovnou k věci.

Je prostě prosinec a docela už jeho konec. Což je právě čas na podobné zbytečnosti, jako je uvažování, předsevzetí a jiné lidové zvyklostě. Už  jenom nad tím názvem měsíce, je dobré si trochu zauvažovat. Jeden si ale musí dát pozor ( a zase mi to nedá) aby ta úvaha byla hodna svého pojmenování. Tedy úvaha jako to podstatné jméno spojené i se slovesem uvážit. Dost často se povede taková úvaha i bez toho přilehlého slovesa a to pak bývá neuvážené. Nebo pod a nebo i převážené. Lidé jsou na tohle citliví. Chytají se slovíček, když už na strop nedosáhnou a pak běda uvahovateli.

Ale skončil jsem u toho prosince. Je zajímavé, jak se ta naše česká povaha právě i ve výběru názvů měsíců projevuje. Prosinec, celý měsíc, je tím vlastně předurčen k prošení

Na děkování stačí, ale to vlastně i tady v tzv.západním světě jen jeden den.. Člověk toho chce moc a tak aby to dostal, musí zřejmě vynaložit víc úsilí. Když už to má, stačí zřejmě jen utrousit ! Dekan!.. A je to.

Kdyby se místo prosince říkalo Děkanec dávalo by to trochu jiný smysl. Třeba i ten, že se děkuje proto, že už ten starý špatný rok je za námi.

A vůbec, pak by se měl rozdělit ten poslední měsíc na dva.. Jeden by pak byl i ten Děkanec a pak čtrnáct dní ten Prosinec, kde by se mohlo prosit, aby ten další rok byl lepsí. A bylo by to jedině fér.