Byl první den léta a vzduch voněl létem pozdním . Snad proto, že to jaro předtím přišlo pozdě, nebo že já přišel dřív. Možná i na něco, na co má člověk vždycky čas. Ale tedˇ se všeobecně říká, že je času málo. Tak možná už bezděky a právě proto se najednou přichází na hodně věcí, na které je ještě času až dost. Staré přísloví nám říká spěchej pomalu a všeobecné rčení, snad od toho přísloví je nepospíchej do neštěsti. Ono by se vůbec nemělo pospíchat nikam. Jenže lidem to nedá. Jak nepospíchat se třemi sty konˇmi pod kapotou, že ? A pak se přichází často o moc. Nejenom tu krajinu kolem, ale i o to řehtání toho jednoho, který tě sice nezavezl prakticky sám a nejrychleji podle satelitu tou nejkratší cestou kam bys ani nechtěl, nebo neměl chtít.

Vzduch  prostě voněl tím létem pozdním, melancholií a neodbytnou přítomností nekonečna. Nebo snad konce. To tak bývá, když si jeden najednou začne vzpomínat i na věci, které si už nepamatuje. A nebo toho traminu ubývá rychleji, než by mělo. Jako toho času.

To  se pak jeden stává, obvykle jen sám pro sebe, i mudrcem.

Ti  kolem to vidí jinak a jsou proto i vědecké výrazy. Jenže, když ti právě ten vzduch tímhle vším zavoní, začneš být otrlý, stejně jako k těm různým hejblátkům na všech vynálezech posledního desetiletí, Shiftúm, Ctrl a Altům na klávesnici a kritice vnuků vzhledem k tvé staromo´dnosti.

Pro  ně jsi poněkud komický, nerozumí ti prostě. A tak, abys tohle všechno nějak pro sebe uvedl na pravou míru, začneš jim hrát a i sám sobě do ruky. Vsugeruješ si, že v tom mariaši života právě ty máš v rukou všechny trumfy a že ta malá červená půjde s posledním štychem domú i proti tomu tuty.

A že i přes to, že v tobě vidí přestárlého klauna jsi vlastně klaun mudrc a to že je ten hlavní důvod, proč ti nerozumí. A začneš chtít tím mudrcem být.

Takovým  tím, kteří už vymřeli po přeslici s posledním fousatým a zmoudřelým panem králem, co se chtěl obejít bez soli. Jako my dnes bez těch koní, co neumí vyhrávat miliony v různých derby, ale olíznou vděčně ruku, která nemusí ani tak často dávat obroku ..

Ano , takovým mudrcem , klaunem chceš být. On asi každý má v sobě těch svých já víc. Jen v dnešní době, protože není ten čas na veto a asi na nic, si musí vybrat jen to já jedno, to které mu počítač vybral jako nejvhodnější variantu pro danou situaci.

Ale  když ti najednou ten čas zavoní takhe, jako mně v úvodu, to holečku najednou zjistíš, jak je to nádherné ta dvě, nebo i více já si spojit bez ohledu na stav utkání a ručičku na hodinách co běží pozadu a ukazuje kolik ještě zbývá.… nebo asi ne.. Možná že právě proto, kvůli té ručičce.

A  zárovenˇ si uvědomíš, že i ta dnešní doba má pravdu. Ono je času opravdu už málo. A hlavně bylo málo právě na to, aby ho mohlo být víc. Toho času na svého koně, nebo koníčka, bez ohledu na ambice v tom závodě tisítiletí, ve kterých šlo jen o to žít rychleji, užít víc a … zapomínat.

I  na to, že správný klaun a komik má umět odejít, dokavad se ještě smějí ….

Ale  toho tramínu ubylo opravdu nějak moc a moc rychle. Takže, když už jsme na to dva, otevřeme i druhou…