Osmičlenný potulný band dostává zaplněný sál seniorů v kulturní místnosti Domova důchodců do varu. Dva opravdu dobří houslisté s doprovodem basovky, hawajky, basy a smíšeným pěveckým duetem s kytarami v cowbojských oblecích mění prostředí nového sálu do baru ve stodole Texasu nebo Alabamy, jeviště Ole Opry v Nashville a docela i prkna co znamenají svět zlatých dob country na Broadway. Střídají se countrové styly od původních trampských od táborových ohňů s prvky blue grassu, vliv rocku a irského jigu, i new orleánského Dixi a bluesu z Memphisu. Počátek každého hitu je doprovázen potleskem a pískáním, které sice přes ty zubní protézy tak nevyznívá, ale svou upřímností a snahou obecenstva od sedmdesáti výš rozpaluje i členy bandu. Prostě, atmosférka jak vystřižená do náborového filmu pro vstup do štastného a veselého stáří v našem domově. Zasloužená přestávka nachází členy bandu nejen u stánku ve vstupní hale, kde prodávají své nahrávky, ale i mezi obecenstvem v sále. Hlavní zpěvák si během představení povšimnul snad jediné staré paní, která celou první polovinu koncertu, na rozdíl od všech ostatních, jen poklidně seděla v jedné z prvních řad, bez jakékoliv známky nadšení, s rukama v klíně. Skloní se tedy k ní a ptá se. „ vám se naše muzika asi moc nelíbí, není na vás moc divoká ?“ „Ale ne, dear,“ odpovídá babička, ale opět bez známky jakéhokoliv zájmu. „Já jsem OK.“ Zpěvák je trochu na rozpacích ale nedá mu to.. „ a víte, lady, kdo já jsem?“ chce se ujistit. „To já nevím,“ odpoví babička, „ ale když se zeptáte sestřičky na chodbě, ona vám to povi.“ |