Co je to za film, který tady všude kolem běží? Milióny hlavních rolí, milióny režisérů, davy statistů. Scénáře už jsou téměř nečitelné pod všemi těmi škrtanci a přepisováním. Rekvizity chátrají a jsou nahrazovány novými, čím dál tím více abstraktními. Scény se opakují stále dokola, jen herci se mění a diváci s nimi.
    Není pochyb, že život je jedno velké jeviště. Jedna velká hra. Výhodou je, že člověku není zapotřebí konkurzů ani talentu, aby mohl účinkovat. Nevýhodou pak, že nemůže odejít, když se mu nedaří. Potřebuje však diváky, pozorovatele, a to jej motivuje být lepší, poutavější, chce oslovit. Někdy, zklamán svou rolí, když se mu scény v jeho scénáři zdají čím dál nudnější, absurdnější, dialogy a monology o ničem, po večerech tajně studuje texty svých kolegů. Mění rekvizity, režiséra - pokud jím není on sám - a často, unaven dosavadním žánrem, se vrhá do jiného. Co však takto často ztrácí, jsou právě diváci, věrní fanoušci, pozorovatelé jeho scén. Někdy získá nové, ale ti většinou velmi rychle poznají neautenticitu snímku a odcházejí hledat kvalitu u konkurence. A film či hra, na které se nikdo nedívá, nemá smysl. Pak se herec sám sobě ukloní v zrcadle, zavře se do šatny a píše deník. Den po dni do něj přepisuje svůj scénář a vpíjí inkoust do listů papíru. Doufá, že vnímá něžnost těch dotyků a tep v jeho zápěstí.