Jasně, proč ne...pátek. Vlastně už sobota. Chci napsat o tom setkání. O několika setkáních. Byl jsem s ní. Ale chvíli byla žena, chvíli muž, chvíli ani jedno a prostě nebyla. Trochu jsem se v tom nevyznal. Trochu hodně. A teď sedím za stolem, osvícený monitorem, popíjím kafe. Ranní kafe. Do p´, už ráno. Trošku těkám, ale jinak je vše v naprostém pořádku. Zkouším zklidnit prsty, aby tak nepraly do kláves a ještě k tomu do špatných. Trochu mi to jde. Všechno jenom trochu. Zachytit to je nejdůležitější. Zachytit. Ještěže to kafe je horké, v pořádku. Nemyslím, že je to důležité, ale aspoň to zahřívá prázdný žaludek. Aha, hlad. Co už. Aspoň vím, že přichází zima. Myslím, že je to důležité. Takže k tomu setkání, setkáním. K těm setkáním. Dobře. Bylo to takhle. Šel jsem na domluvenou schůzku. Už z dálky si nešlo nevšimnout, poznal jsem ji na první pohled. Šli jsme do nejbližší kavárny, protože zrovna začalo chumelit. Věřím tomu, že dětem se to líbí, ale mně rozhodně ne. Nebo aspoň ne tehdy, když se mi to nelíbí. Občas je to rána pod pás, ale to není důležité, i když pro mě ano. Dali jsme si kávu (já ten den už čtvrtou) a tak trošku jsme se v tichu přetahovali, kdo se přenese přes fráze o počasí. Kdo namotá na svou stranu víc tichého lana, ten to nebude. Anx vyhrála, má praxi, a tak jsem začal. Valit nesmysly, samozřejmě, protože jsem byl nervózní a nechtěl jsem se pouštět do věcí, které mají smysl, protože by jej tak určitě ztratily. Začal jsem o škole. Řekl jsem jí, jak mě dneska vyhodili z přednášky z filosofie, protože jsem se zeptal, jestli to mělo smysl. Obrana Sokratova jestli měla smysl. Tak jsem šel do menzy a zpytoval noviny. Myslím, že právě tohle nemělo smysl. Prý svoboda slova. Svoboda dotazu studenta. Blbost. Úzkosti to nevadilo, aspoň někdo mi rozumí. Pak jsem se zeptal já jí, jak se má, co dělá a takové ty věci. A v té chvíli jsem měl pocit, že odešla na záchod. Myslel jsem taky, že jsem už dopil svoje kafe, ale měl jsem ještě půlku. Zvláštní. Když se vrátila, řekla mi, a to mu jsem moc nerozuměl, že se jí zdálo, že jsem už svoje kafe dopil. Tak jsem řekl, že ne, že se mi to sice taky zdálo, ale že nemyslím, že by to byla pravda, protože mám ještě půlku šálku. Tak řekla, že v pořádku, že se jí takto občas něco zdá a nemusí to být pravda. Zasmáli jsme se také, že se nám to zdálo oběma ve stejnou chvíli. Pak jsme chvíli mluvili, ale nepamatuji si o čem. Prostě si nemůžu vzpomenout. Ale to se stává, mám za sebou náročnou noc. No a potom řekla, že ji to už nebaví, teda neřekla, ale cítil jsem to. Pořád jsme se smáli a říkali si vtipy a pak najednou jako by se nic z toho nedělo. Jako bychom ztratili nit, nevěděli o čem mluvit. Je pravda, že jsme mluvili, tedy spíš ona, ale nějak nám to už nedávalo smysl. Tak jsme si telepaticky poslali znamení, že se zvedneme a půjdeme domů. A od té chvíle už jsme spolu nepromluvili. Jen jsme se na sebe usmáli, když jsme se rozcházeli každý jiným směrem. No a v tu chvíli jsem měl takový silný dojem, že je to muž. Nevím proč, nepřišel jsem na to ani pak, když jsem nad tím asi deset minut usilovně přemýšlel. Tak jsem to vzdal a šel si po svým. Po svém. A led zas klouzal, protože zatím, co jsme byli v kavárně přestalo chumelit, sníh se usadil, stihl trošku roztát a namrznout. Nebo tak si to aspoň představuji, protože podle fyziky by to jinak ani být nemohlo. A to jsem fyziku nesnášel. Ale tohle si pamatuji. Než jsem se doklouzal na kolej, byla tma. Naštěstí už opravili ty lampy na ulici, protože bych si ani neodemknul. Protože nemám značkovače s vroubkama. Protože už za chvíli bude svítat a já to chci stihnout dopsat než začne svítat. Tak tedy. Myslel jsem, že odešla. Ale mýlil jsem se. Nevěděl jsem, že to byl jen sen. Možná mi něco nasypala do té kávy. Prostě jsme byli spolu až do pozdních nočních hodin. Byli. Moc si toho nepamatuji, ale vím, že byla se mnou, byla hodně blízko. Dřepěla ve vnitřní kapse mého saka, u srdce. Asi jí tam bylo teplo. Nedivím se, venku pěkný mráz. Nevěděl jsem, že ji celou dobu tahám s sebou. Celou tu dobu jsem ji nosil a divil jsem se, že každou chvíli jdu do kolen. Tlak na hrudi a chvění, jak pochrupovala. A pak...jsem ji někde ztratil. Naštěstí. Nechápu to, ale opravdu jsem ji celou dobu choval a zahříval. Proč, nevím. Možná to ani nechci vědět, protože by to byla určitě nějaká blbost. Jako když jsem dopoledne letěl z posluchárny. Něco takového by to jistě bylo. Kolik je hodin? Proč ještě nikdo nechodí po venku? Všichni ještě spí. Chci se někoho zeptat, proč mám hlad. Co by mi tak asi řekli. Protože přichází zima. Protože napadl první, druhý, třetí sníh, proto máš hlad. Po čem mám hlad, se ptám teď sám sebe. Nebo žízeň. To psali kdesi v Bibli. A to jsem ještě chtěl říct cosi o Bibli, že na tu žádná kniha nemá na té přednášce, ale to už jsem nestihl. Příliš rychle mě vyhodil. Příliš rychlé i na mé myšlenkové trysky. Tak příště, někdy, až si zase budu chtít v klidu v kantýně přečíst noviny. Musím si to zapsat. Jinak nic zvláštního nebylo, kromě toho všeho, co zvláštní bylo. Ale zanedlouho se rozední. To už ale nebude ta chvíle na rozhraní noci a dne, to už bude den. Ale taky se dá. Aspoň jsou venku lidi, i když si jde každý za svým. Nevadí, ale jsou tam. A člověka vrátí do reality. Někdy je těžké se udržet v realitě. Zvlášť, když není nikoho, kdo by řekl: tohle je realita. Toho se chyť a drž než se oklepeš. Pak je to složité. Člověk uletí a kolikrát ani neví kam nebo proč. A znenadání. Prostě blikne lampa nebo zářivka nebo neon a už je někde jinde. Úplně v jiné dimenzi. Pěkně si tam existuje...jenomže další věc je návrat. Co už je návrat a co ještě ne. Ptá se věcí okolo sebe a ty buď mlčí nebo mluví jedna přes druhou a ať tak nebo tak, člověk stejně neví, jestli už ano nebo ještě ne. Horší je, když už ne. Ještě ano se dá snést, ale už ne - ztraceno. Všechno rázem ztratí smysl nebo má tolik smyslu, že to člověk stejně vnímá jako kdyby smysl chyběl. A pak mu někdo řekne něco hluboce smysluplného a...to ne, na to raději ani nemyslet, to už se člověk ztrácí, jen na to myslí. Není dobré si takto zahrávat. A není dobré se vymlouvat na světlo nebo na tmu. Nebo na to, že sněží nebo padá sníh. To je jedno. Všechno je jedno a jedno je všechno. To nás taky kdysi učili. Opakovali to i tu hodinu, kdy mě přednášející vykázal. Stále to vzpomínám, ale ty noviny byly opravdu zajímavé. Psali o demonstracích, protože se lidi nudí a potřebují dav. Dav, který jim poskytne bezpečí. Útočiště, kam se mohou schovat před svou vlastní agresí a nemířit na sebe. Velký prostor v půl krát půli metru okolo sebe. Mohou křičet a nikdo je neuslyší a přitom si všichni budou strkat hlavu pod polštář, aby neohluchli. Může dupat a jeho otisky zmizí s dalšími. A pak půjde domů, přečte si noviny a dosáhne nirvány v kolektivní duši. A ráno projedou popeláři, sesbírají i vajgly podél cesty (ha-ha) a možná vynesou i moji starou postel. Asi jsem měl divoké sny, ale jednou prostě praskla. Pak jsem šel do školy a cestou jsem vytahoval třísky. Ale to je vedlejší. Nemyslím si, že by to nějak výrazně ovlivnilo můj život.