Pršelo. Dešťové kapky padaly na zem s jistou dávkou rytmiky. Bylo to překrásné. George miloval přeháňky. Sledoval je ze svého oblíbeného okna. Popíjel kafe a koukal ven. Voda tančí. Říkal si a tančil taky. Sousedi neměli pro jeho dešťové rituály pochopení. „Zase dupe,“ poznamenala mladá matka čtyřicetiletého syna a povzdechla si. Byl to její rituální povzdech. Dělala ho vždycky, když pršelo. Už si na něj tak zvykla, že i kdyby nebyl George doma a do oken bubnovaly dešťové kapky, povzdechla by si stejně. Ale dnes, dnes se stalo něco mimořádného. Paní Vypadámmladěová si povzdechla třikrát. Tradice byla porušena, bohové se to dozvěděli a chystali odvetu. Ale až zítra, dnes toho mají hodně.
***
Andrew déšť nesnášel. Měl pocit, že do něj démoni tajně přidávají hruškovou příchuť, aby ho potrestali za to, že si po svačině nečistí zuby. Ale ven jít musí, nedá se nic dělat. Nemůže zůstat pod tou věcí navždy. Všichni si pak myslí, že někam jede. On vlastně lže! Bylo mu z toho zle…bylo mu zle ze sebe. Jak může???!!! Klidně si tady stojí, na zastřešené autobusové zastávce, a lže lidem do očí! Možná dokonce i do kapsy, do uší, do…do…musí odsud pryč! Zhluboka se nadechl a snažil se nemyslet na dešťové kapky a jejich destruktivní účinky. Rozběhl se.
AU AU AU AU AU AU AU AU AU AU AU AU AU AU AU AU AU AU AU AU AU AU AU AU A…povedlo se. Bylo to ale o fous, jeho psychický štít už byl notně…mokrý. Roztřesenou rukou odemkl dveře a vešel do svého království. Shodil ze sebe oblečení, osušil si vlasy a vyčerpaně padl na postel. Co se děje? Ta postel je nějaká divná….Démoni! Dostali se sem a zničili jeho postel! Možná ji i začarovali a až bude Andrew spát, postel se změní v pomeranč! Andrew se při té představě rozbrečel. Nesnášel pomeranče! Co bude dělat…co může dělat? Má vůbec cenu něco zkoušet? Démoni mu můžou poslat pomeranč poštou…zatluče schránku! Co mailem? Rozbije počítač! Přes telefon…odpojí ho. Tak…a je to…ještě vymyslet, co udělá s tou zakletou poste- jejda, ovladač… Znovu si lehnul a..postel už nebyla začarovaná. Usmál se. Pustil si televizi. A přestal se usmívat. „Cvičíme s citrusy“
***
Danny měl nádherný den. Konečně se mu podařilo přesvědčit svou kolegyni z rádia DŘEZ BEZ Z Julii, že je pro ni ten pravý. Bylo mu do zpěvu…ale z bezpečnostních důvodů si nechal Árii šťastného Dannyho pro sebe. A tak aspoň zdravil každou kapku, která na něj dopadla.
„Dobrý den, mokrá slečno, jaký jste měla let?“
„Nenarazili jsme my dva už na sebe někdy? Tak před třemi lety?“
„Zdravím vás, pane Kapko, dnes máme hezké po-“
Ani mne nepozdravil, pomyslela si televize, když úspěšně zakončila svou krátkou leteckou kariéru.
***
Neměl jsem to dělat, vážně ne, vyčítal si Andrew, ale už bylo pozdě. Stávalo se mu to pořád. Třeba tehdy, jak si jednou neoholil nohy a vyhodil všechny svoje žiletky… Jenže tohle bylo mnohem…horší. Mělo to trvalejší následky. No co, prostě si zítra koupí novou telku…zítra? V sobotu mají zavřeno… Bože, to je život, když si ani v sobotu nemůžete koupit televizi! Kam ten svět spěje… Bude muset holt počkat do pondělka… Andrew se zamyslel a v duchu počítal hodiny bez svých oblíbených programů. Výsledek překročil povolenou normu…. Co teď??? Spáchat sebevraždu? To by šlo…ale jak? Podřezat se? Hm…Zaběhl si do kuchyně pro nůž a cestou někde na chodbě splašil fixu. Chtělo by to ještě pravítko, aby byl řez rovný…přeci jenom je to poslední sebevražda v jeho životě, tak ať to má nějaký řád. Pečlivě si vyměřil střed…narýsoval přímku, přiložil čepel nože a…počkat, tady přece nemůže krvácet! Ten koberec je nový! Přeběhnul do koupelny a kleknul si u vany. Napočítal do tří a…rozbrečel se. Čert vem televizi, on se prostě nezabije, nesmí. „Kdo by mi na světě zůstal?“ ptala se ho gumovým pohledem jeho žlutá kachnička do koupele a smutně koukala. Andrew na ni mrknul a pustil vodu.
***
Znělka oznámila to, co všichni viděli na svých obrazovkách-nejdůležitější okamžik zpráv: jejich konec. George seděl na gauči a kousal si nehty. Au! Teď se málem připravil o první článek ukazováčku, což ho donutilo uklidnit se…a bouchat hlavou do stolku… Však on si tu vzpomínku na předpověď počasí vymlátí z hlavy! BUCH, BUCH, BUCH, BUCH..kniha o počasí! Určitě tam musí být napsáno, že příštích pět dní NEBUDE jasno s teplotami od 30 do 35 °C! Ano, místo toho se dočte něco o období soustavného deštění…deštění? Přestal trápit svou hlavu problémy z imitace dubu. Deště…jo, to je lepší… Ale…ale…co když ta ženská…ta rozinka…(už nebudu nikdy mlátit hlavou do stolu, slíbil si)…rosnička…co když měla…polkl nasucho…pravdu? Udělalo se mu nevolno… Ne..ne..dnes na to nesmí myslet. Měl by zamknout svůj pesimismus, zahodit klíč a zapomenout na něj… Pustil si rádio. A zjistil, že to nebyl pesimismus. On se pokusil zavřít optimismus do sejfu pocitů…bohužel mu ven vylétl pravý pan Jiří Pes-i-myš-hnus, který ho teď kornoutem od zmrzliny píchal do oka a křičel „To máme ale horko, co?“
***
Tak…a je to. Má za sebou další den. Jenom se nadechnout a říct to nádherné slov: VÍKEND. Ne, to nebylo ono…ještě jednou… Nadechnout se a- DO HAJZLU. Dneska je čtvrtek… To snad ne! To se může stát jenom jí. Jak ten čas ale pomalu letí, když máte nudnou práci! A když potřebujete nutně volno, abyste si uspořádali osobní život. Hm…jakýpak život, když doteď vlastně pořádně nežila? Jenom dýchala a byla…potřebuje dovolenou… A potřebuje svého medvídka. Její medvídek jí pomůže. Je tak heboučký a sladký. Proč ho vlastně celou tu dobu přehlížela? Hm…to bude asi jedna z těch nevysvětlitelných záhad, které provází lidstvo odnepaměti.
„Julie, jdeš už?“
„Hned, Clare, jenom umyju ten hrnek,“ odpověděla Julie a pustila v kuchyňce vodu.
„Kašli na to. Někdo už ho umyje…vždycky ho někdo umývá,“ řekla Clare a mrkla na ni.
„No jo, ale-“
„Tak už poď, víkend volá!“
„Víkend?“ divila se Julie.
„Ano.“
„Dneska není čtvrtek?“
„Jedině, že by čtvrtky naklonovali a podávali jako přílohu ke každému pátku.“
„Dobře, tak jsem se spletla, no…“ zlobila se Julie.
„Vždyť já nic neříkám…“
„Ne, vůbec ne.“
„Ne.“
„Ne?“
„Ne.“
„A co to s tím klonováním?“
„Jo, to jak jsem říkala, že by mohli čtvrtky naklonovat a podávat jako přílohu ke každému plátku?“ zeptala se nevinně Clare.
„K jakému plátku?“ divila se Julie.
„K plátku….jejda, někdo mi volá, počkej..“
***
Podívám se ven. Ne, můžou tam ještě být… Andrew se zase schoval do vany.
„Jsou tam?“ zeptala se.
„Nevím. Neviděl jsem je, ale mohli se schovat,“ řekl.
„Tak zkus jít ven.“
„Blázníš? Co když tam budou?“
„Zbabělec….“ zašeptala.
„Co?“
„Ale nic…jenom tady buď schovaný a čekej, až ta voda bude úplně studená…LEDOVÁ, ty se nachladíš a pak…“
„Nech toho, já zůstanu tady.“
„Ok, zůstaň…ale počítej s tím, že já už se s tebou koupat nebudu!“ vyhrožovala kachnička.
„Berto, neblbni…“
„Ne, už jsem se rozhodla.“
***
„Ahoj!“ řekla larva.
„Ahoj,“ odpověděla druhá larva.
„Larva,“ představila se.
„Larva,“ řekla ta druhá.
„Hm..asi bychom se měly nějak odlišit, co říkáš?“ navrhla první.
„Jaká jsi larva?“
„Jak to myslíš?
„No, co z tebe bude?“
„Záleží na tom, jakou vystuduji školu…“
„Ale no tak…“
„Dobře, dobře…Moucha.“
„Hm..já taky…jaká moucha budeš?“
„Hezká.“
„S takovou se nikam nedostanem…“
„A my chceme?“
„No ano, chceme…kam vlastně?“
„Víš co? Zůstaneme tady.“
„To zní dobře. Je tu hezky teploučko, spousta dobrého jídla…“
„Kde přesně jsme?“
„Netuším…ale to je přece jedno…“
„Není. Až se tě ostatní mouchy zeptají na původ, co odpovíš?“
„Nic?“
„To nejde. Budou se ti smát.“
„Řeknu, že jsem hluchoněmá moucha.“
„Ach jo..“
„Copak?“
„To nic…povzdech nad inteligencí současné mládeže..“
„Nevzdychej a poslouchej.“
„Co?“
„Vím, kde jsme.“
„Ještě před chvílí…“
„Ještě před chvílí jsem to nevěděla.“
„A už to víš..“
„Jo.“
„Tak kde?“
„Hele, koukni sem…“
„Hm..“
„Víc na to neřekneš?“
„Hm………….?“
„Ten člověk má podepsané vnitřní orgány a ty na to reaguješ jedním stupidním Hm.. ?“
„Třeba to je naprosto normální.“
„No…možná máš pravdu…“
„Danny…to je hezké jméno.“
„To je.“
„Víš co?“
„Co?“
„Založíme klub.“
„Proč?“
„Jenom tak.“
„Abychom ho měli, jo? Velmi inteligentní, milá kolegyně.“
„No tak…nestůj vedle evoluce a zapoj se.“
„Jak?“
„Vymysli nám název.“
„Já?“
„Vidíš tady jinou larvu?“
„Tebe..“ řekla larva číslo dvě.“
„Kromě mne.“
„Počkej, podívám se…………………….ne, žádná jiná larva tady není.“
„No tak..“
„A jaké to má být jméno?“
„Co já vím? Něco hezkého.“
„Něco hezkého…něco hezkého…něco hezkého….nic hezkého mne nenapadá!“
„No jo…to jsem si mohla myslet…“
„Nepodceňuj mne, jenom…přemýšlím nahlas..“
„Dobře, tak přemýšlej.“
„Přemýšlím…přemýšlím…přemýšlím…přemýšlím…a dělám to nahlas….“
„Jestli se tady nezblázním než se vylíhnu, jsem…moucha..“
„Přemýšlím…přemýšlím… …. … …. Teď dokonce potichu…“
„To bude nadlouho.“
„Dannyho parťáci!“
„Dannyho parťáci? No vidíš, že tě něco napadlo.“
„A?“
„Ne, tohle se nehodí.“
„Proč ne?“
„Jsme jenom dvě..“
***
Tma.
„Vypadáte dnes obzvlášť temně,“ snažil se jí polichotit Andrew.
Zima.
„M-m-oc v-v-vá-m t-t-to s-l-uš-ší,“ řekl.
Zima se usmála.
„Děkuji,“ pronesla a to slovo znělo mokře.
Andrew se zastyděl. Kachnička měla pravdu. Bude nemocný. A když je člověk nemocný, nesmí jíst zmrzlinu. Ani šmoulovou ne. Andrew se zase rozbrečel.
„To není fér,“ vzlykal.
„Ale je,“ odpověděla kachnička a zašklebila se.
„Kdybys prostě vylezl ven….“
„Ne, tam jsou démoni!“ zděsil se.
„Nejsou.“
„Slibuješ?“
„Ano.“
„Tak…“ Andrew se zamyslel. Najednou ho spláchla vlna odhodlání a kuráže. „Já jdu,“ rozhodl.
Vylezl z vany, osušil se, opatřil své tělo ručníkem, pohladil Betty a vzal za kliku. Otevřel. Byli tam. Démoni. Šklebili se a mávali mu.
„Vy neexistujete,“ řekl jim Andrew. „Celé tohle je-„ mávnul rukou. „-blbost, iracionální. Jste jenom přelud, výplod mé fantazie.“
„My víme,“ řekli a zasmáli se.
„Běžte pryč!“ rozkřičel se Andrew.
Démoni zvážněli. „Vyháníš nás?“ zeptali se.
Přikývnul.
„AU! Co to-“
Pomeranč se odkutálel. A přiletěl další. Jako předzvěst citrusových dešťů, které se rozpoutaly vzápětí. Andrew už to nevydržel. Podal výpověď. Písemně, ve třech kopiích. Jednu dal démonům, druhou kačence a třetí svému tělu. Pak se usmál. Konec.
***
Brečela. Citová nádrž byla plná a odtékala slznými kanálky ven z těla. Svět není spravedlivý! Ne a ne a ne! A přitom jí osud ukazoval uslintanou vizi úžasného víkendu…nic. Jakmile si měla začít dělat vrásky kolem úst, všechno se pokazilo. Nejdřív ten týpek, co se utopil ve fontáně v parku. „Voda, voda, voda!“ křičel než se ponořil do Hádovy říše. Ale, a to musela Jane připustit, to by nebylo tak špatné. Nejhorší…ne, nemůže na to myslet… Hnijící tělo uprostřed chodníku…. Mrtvola, co jí Danny půjčil obličej. „Život je krutý,“ řekl policista, když se díky němu dozvěděla o smrti…
Medvídek..už není…pořádá mejdan pro hmyz a já nejsem pozvaná. Umřel…a rozkládá se… Byl vždy do všeho moc hrrrr…. Ach, co…co tady dělá ten růžový banán?
***
Pan Rajče, bůh šílenství, vypnul televizi a usmál se. Kontinuita byla navázána. Svět se nezhroutí a neskončí v chaosu. Díky bohu…Vlastně, díky Rajčeti. |
|
Dominika 