Zrovna shůry roztáhli oponu. Člověk by se měl uklidnit, a nechat pohladit svoji duši. Jistě, každá duše už po dvou dekádách je počmáraná, poškrabaná a někdy dokonce počůraná, tak jako má. To je znamení, že bez bázně a hany nastavuji každodenně svoji duši tomuto světu.

Ozářila mne žhnoucí koule, které dali ti vznešení jméno Ra, my obyčejní jen Slunce. „Tak pojď a dej se do práce!“, navrhl jsem opovážlivě.

Nevím, snad mne slyšelo a nevím, zda to bylo dobře. Za hodnou chvíli šimrání přilétl malý mrakulus a počal. Co jsem to jenom...? Jo, počal stínit moji tvář do pološera. A pak, pak se to stalo! Nade mnou, vysoko kam bych nedosáhl, perutě. Nevěřil jsem, že je to náhoda. Nevěřím na náhody přiznávávm, ale byl tu důkaz. Perutě se zvětšovaly a já, zcela ochromen, slyšel jakési vlnění moře. Moře umí mluvit, přivřete-li oči. To mne naučil jeden vysloužilý botsman, přivřít oči a zvětšit hloubku ostrosti. Ušetřenou energii těla převést do uší a napůl pootevřít pusu proti větru.

„No ty vypadáš!“, zaslechl jsem ze směru perutí. Už se pomalu měnily do křidélek s ocelově modrými a hnědými stužkami, křídly jako má Otakárek fenyklový. Ta vůně mne tehdy dostala a černé vlasy lesklé havranice. Aby ne, vítr tehdy lehce foukal v parku Na Valech a pohrával si s nimi. A já, drzý spratek si před ní stoupl tak, aby jí stínem vyrušil. Drzý, hloupý a neotesaný, ještě jsem netušil, jak lépe navázat seznámení s krásou.

„No ty vypadáš! Přejel tě snad vlak?“, zvuk co mne přibil k lavičce a těžko jsem hledal cosi na odpověď. Zakryl jsem poloviční paprsky slunce roztaženými prsty na ruce a přivřenýma očima ji nahoře pozoroval. „Skoro, skoro jo.“ Bylo by neslušné jí sdělit, že i její tvář také prošla křovinami, umazala si boty v příkopech cesty životem i promarněnými sny.

„Čekal jsem Tě. A jsem rád, že si se zastavila na pár slovíček.“ Možná, až budu také nahoře se znovu potkáme a dáme delší řeč.“

Slunce opět posunulo svoji tvář mimo chuchvalce stratokolumbů a nabralo síly. Už jsem jen dovřel oči, aby mne nevypálilo poloviční vinu s cejchem na sítnicích. Stačí na cestě škobrtnout a najednou jde každý jinou.

Určitě bych prožil s ní jiný život. Lepší, nebo horší, ale jiný.

Kdo ví...