Konečně mám štíhlý letoun krysožrouta v zaměřovači. Mačkám spoušť a s uspokojením sleduji ohnivou kouli, jak se bezmocně řítí k zemi. Victoria! Další sestřel na mém kontě.
„My jsme tu válku nechtěli,“ řekl mi nedávno jeden zajatý pilot, jenom se bráníme.“
Zatracený lhář! Každý přece ví, že krysožrouti začali první. Znovu útočím, ale tentokrát jsem elegantně odražen. Uznale kývnu hlavou a pouštím se do série výpadů s překvapivými obraty. Protivník obratně manévruje a eliminuje tak mé snažení dostat ho do zaměřovače. V zápalu boje jsem nepostřehl druhou stíhačku a reaguji teprve, když se mi několik střel zařízne do motoru. Potlačuji stroj a přízemním letem unikám. Nepronásledují mě. Vědí, že hustá oblaka kouře znamenají můj konec.
Přistávám na nepřátelském území a rychle opouštím vrak, neboť každou chvíli se tu může objevit vyhledávací komando, a těmhle špinavcům bych strašně nerad padl do rukou.
Obezřetelně postupuji lesem a doufám, že dosáhnu území „nikoho“, kam mohu přivolat pomoc. Osud je však proti mně. Nepřátelé se mi lepí na paty, snaží se mě obklíčit. Přesnou palbou je udržuji v uctivé vzdálenosti a s údivem zjišťuji, že mě nepronásleduje armádní jednotka, nýbrž oddíl domobrany. Tlupa ošuntělých chlapů, staré zbraně … to značně zvyšuje mé šance.
Poslední dávka a vyrážím vpřed.. Vzdálenost utěšeně narůstá. „Bastardi! Poserové!“ pokřikuji triumfálně, dokud mě rychle se blížící šramot za zády nepřiměje otočit hlavu. Teď už je mi jasné, proč se ti zatracení krysožrouti nehoní a lebedí si někde ve stínu. Syčáci! Nasadili psa, zabijáckou bestii, která mě má vyřídit. Odhazuji prázdnou zbraň, namísto ní uchopím silný klacek a zmizím v houští.
Pružné tělo ladně přeskočilo trnité keře.
„Hodný pejsek, moc hodný,“ úpěnlivě přesvědčuji skvrnitou obludu a nemohu odtrhnout zrak od silných tesáků.
Hafan vrčí a upřeně si mě prohlíží.
„Tak co, čokle, budeme kamarádi?“ šeptám zmatený z nepochopitelného otálení. I naše hlídky používají tyhle ďábly a já dobře znám jejich bleskové útoky.
Pes krátce štěkně, vyceněné zuby zmizí a potom se mi otře o nohy.
„Chceš jít se mnou?“ vydechnu nevěřícně a když zaslechnu přidušené blafnutí, přátelsky ho poplácám. „Mizíme, kámo!“ plácnu psa silněji a cítím, jak rezonuje jeho kovová kostra. Jsme spojenci.
Prodíráme se neschůdným terénem k našim liniím. Pokud nás krysožrouti dostanou, čeká nás něco mnohem horšího než smrt. Ztráta duše. Oba budeme předáni kybernetickému ústavu k celkovému přeprogramování.