LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #35961
Autor:	Diotima
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Jiné/Překlad
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	30.01.2007 17:33
Počet návštěv:	2339
Počet názorů:	30
Hodnocení:	9 1

Prolog

Anne Sexton
cvičný překlad

Na oslavu mý dělohy

Každý ve mně je pták.
Tluču všemi svými křídly.
Chtěli tě ze mě vyrvat,
ale nepovede se jim to.
Říkali, že jsi neuvěřitelně prázdná,
ale nejsi.
Říkali, že jsi na smrt nemocná,
ale nejsi.
Zpíváš jako školačka.
Nejsi potrhaná.

Mý sladký závaží,
na oslavu ženy tu jsem,
a kvůli ženské duši tu jsem,
a kvůli tomuhle základnímu výtvoru tu jsem a potěšení z ní
tu pro tebe zpívám. Daří se mi žít.
Čau, duchu. Čau, hrnku.
Přilni, kryj.
Nazdar, půdo polí.
Vítejte, kořeny!

Každá buňka žije.
Máme dostatek potěchy, aby oblažila celý národ.
Vždyť stačí, že populace vlastní tyto dary.
Každý, každé společenství si tě žádá.
Je dobré, že tento rok zase zasejeme,
a budeme se těšit na sklizeň.
Sněť byla předpovězena a bude zahnána.
Mnoho žen o tom společně zpívá:
jedna v baťárně kleje nad strojem
jedna v akváriu stará se o lachtany
jedna kope do kola svýho forda
jedna inkasuje u celní závory
jedna uvazuje provaz dobytčeti v Arizoně
jedna v Rusku sedí obkročmo u čela
jedna dává v Egyptě hrnce do pece
jedna maluje stěny svý ložnice barvami měsíce
jedna umírá ale nezapomíná na snídani
jedna v Thajsku se protahuje na rohoži
jedna utírá prdelku svýmu miminu
jedna zírá z okna na vlak uprostřed Wyomingu
a jedna je kdekoli a jiné všude
a zdá se že všechny zpívají
i když některá neumí zazpívat ani notu.

Sladké závaží,
na oslavu ženy tu jsem,
nech mi moji velkou jizvu,
nech mě bubnovat pro devatenáctileté,
nech mě nabízet nádobku (jestli je to moje poslání).
Nech mě studovat srdeční tkáň,
nech mě zkoumat úhel vzdálenosti meteoritů,
nech mne sát stvoly květů (jestli je to moje poslání).
Nech mě dělat domorodé pózy (jestli je to moje poslání).
Pro tuto věc mé tělo potřebuje
abych zpívala,
kvůli pokrmu,
kvůli polibkům,
kvůli tomu pravému
ano.

In celebration of my uterus

Everyone in me is a bird.

I am beating all my wings.

They wanted to cut you out

but they will not.

They said you were immeasurably empty

but you are not.

They said you were sick unto dying

but they were wrong.

You are singing like a school girl.

You are not torn.

Sweet weight,

in celebration of the woman I am

and of the soul of the woman I am

and of the central creature and its delight

I sing for you. I dare to live.

Hello, spirit. Hello, cup.

Fasten, cover. Cover that does contain.

Hello to the soil of the fields.

Welcome, roots.

Each cell has a life.

There is enough here to please a nation.

It is enough that the populace own these goods.

Any person, any commonwealth would say of it,

“It is good this year that we may plant again

and think forward to a harvest.

A blight had been forecast and has been cast out.”

Many women are singing together of this:

one is in a shoe factory cursing the machine,

one is at the aquarium tending a seal,

one is dull at the wheel of her Ford,

one is at the toll gate collecting,

one is tying the cord of a calf in Arizona,

one is straddling a cello in Russia,

one is shifting pots on the stove in Egypt,

one is painting her bedroom walls moon color,

one is dying but remembering a breakfast,

one is stretching on her mat in Thailand,

one is wiping the ass of her child,

one is staring out the window of a train

in the middle of Wyoming and one is

anywhere and some are everywhere and all

seem to be singing, although some can not

sing a note.

Sweet weight,

in celebration of the woman I am

let me carry a ten-foot scarf,

let me drum for the nineteen-year-olds,

let me carry bowls for the offering

(if that is my part).

Let me study the cardiovascular tissue,

let me examine the angular distance of meteors,

let me suck on the stems of flowers

(if that is my part).

Let me make certain tribal figures

(if that is my part).

For this thing the body needs

let me sing

for the supper,

for the kissing,

for the correct

yes.

Počet úprav: 10, naposledy upravil(a) 'Diotima', 30.01.2007 22:43.

Názory čtenářů

30.01.2007 21:14

stanislav

nějaký moc řekl bych takový jakože angažovaný, tak nějak mně trochu americky pozitivně mantákovsky znějící.

30.01.2007 21:33

sonet

ať líbáš ženu nebo muže
duch pohlaví ti nepomůže
ani Freud ani jazyk hravý
katarzi vzlyku hrázi staví

zmizí pryč
obrázek zrádců slizký líz
skroucený úd a zbitý sen
klíč do bludiště střevních stěn

30.01.2007 22:30

Diotima

stanislav napsal(a):

nějaký moc řekl bych takový jakože angažovaný, tak nějak mně trochu americky pozitivně mantákovsky znějící.

spíš je to rozjařený (asi přežila nějaký zdravotní problémy s dělohou)..
květinová žena, droogistka ..

30.01.2007 23:38

stanislav

no jo. asi jo. asi to je uplně jinak, než řikám, ale stejně na tohle prostě moc nejsem. :o)

31.01.2007 02:54

stanislav

Léčení příběhem
Podtitulek:	S Katarínou Hrčkovou o šamanismu, bubnech a vlcích na cestá

Kulturní centrum Zahrada na pražském sídlišti Chodov. V prosklené místnosti v horním patře paneláku se tísní asi šedesát lidí. Dozněly poslední údery do bubnu, šamanka končí svoji lekci. Muži i ženy, teenageři i padesátníci se zvolna rozcházejí. Kataríně Hrčkové chvíli trvá, než se dostane z hloučku žáků a přátel. Mnozí z dnešních návštěvníků za šamankou cestují kamkoli, kde pořádá svůj seminář. Sama takhle cestuje už osm let. Rozhovory doposud odmítala - "protože mnoho věcí je na osobním kontaktu, je za slovy a jde slovy těžko vyjádřit".

Proč za vámi lidé chodí? Co jim jako šamanka nabízíte?
Nabízím systém vzdělávacích programů, kde se člověk učí poznávat svět a sebe, tak jak je poznávaly šamanské kultury.

Proč lidé vyhledávají něco, co bylo ve střední Evropě živé tak před deseti tisíci lety?
Myslím, že většina zájemců už má nějakou duchovní zkušenost. Něco, co přesahuje běžný, dennodenní život a snad ho i naplňuje. Mnozí hledají učení nebo program, který by je oslovil, nebyli třeba spokojeni v církvi a zjišťují, že i staré šamanské učení má dost co říct k současnému životu.

Čím hlavně?
Především snad tím, že jde také o léčitelské umění - to bylo vždy jednou ze základních součástí šamanismu. Bolavý zub, zlomenou nohu vám spraví odborník, šaman léčí duše, které zabloudily. Tomu bloudění se říká třeba deprese, stres, únava, krize, jak je libo.

Jak léčíte?
Léčitelského programu se účastní lidé, kteří jsou často v obtížné životní situaci, hledají pomoc a učí se ji nacházet prostřednictvím slov, příběhu. Hledají svůj osobní, léčivý příběh. Pomohou si, když dokážou svůj příběh vyslovit a podělit se o něj s ostatními. Získávají tím vhled, poznávají tak sebe sama a jsou o to silnější. Tak dokážou pomoci i druhým. Spousta věcí je založena na osobním kontaktu, je za slovy a jde slovy těžko vyjádřit.

Byl jsem na vašem vystoupení v klubu Na Klamovce. Seděly tam téměř výhradně jen ženy. Dvě důstojné dámy a mladá holka na pódiu na přeskáčku četly své básně. Vy jste pak bila do bubnu a zpívala. Dlouhovlasá dívka v metařské bundě zahrála pár písniček. A chvílemi jste si jen tak povídaly. Radovaly jste se. Nevěděl jsem, co se děje, ale byl to silný zážitek. O co šlo?
Bylo to hledání léčivého příběhu. Tak se to dělá. Buben a chřestidla mají velkou moc.

To zní strašně tajemně! V mnoha básních se objevovala mytologická zvířata, havran nebo vlk, létaly tam blesky. Slyšel jsem ale i básně o Máří Magdaléně, grálu, Emauzích... šamanismus se zřejmě nebrání vlivům jiných učení nebo náboženství.
Šamanismus není náboženství, je to metoda poznávání. Každý šaman je nezávislý, nemá nadřízeného, neexistuje tu žádná hierarchie známá z církví. Neexistuje ani jeden závazný šamanský systém. Šaman neskládá zkoušky, nejsou tu žádná šamanská studia končící diplomem, kterým se stanete navždy šamanem, to je nesmysl. Můžete se přidržovat některých výukových programů, ale rozhodující je učení se vlastní zkušeností.

Jak se tedy člověk šamanem stane?
Vlastně jen díky tomu, že ho lidé za šamana uznávají. Na rozdíl od některých sekt se šamanismus ničeho nezbavuje násilím, nikdo vás nenutí odvrhnout dosavadní kořeny. Naopak. Do léčivého příběhu vstupujete se vším svým dosavadním poznáním. Na Sibiři nebo v Mongolsku existují šamanismus, buddhismus či lamaismus vedle sebe. U Navahů v Americe se můžete zabývat šamanismem a chodit třeba do baptistické modlitebny.

U nás to ale není tak snadné.
Naopak, lidé, kteří vyrůstali třeba v křesťanské či židovské tradici, mají kontakt se šamanismem usnadněný díky tomu, že přijímat duchovní podněty pro ně není nic překvapivě nového. Ale v šamanismu je něco navíc, je tu jedná závazná podmínka.

Co je to?
Je důležité najít spojence. Šaman se dokáže pohybovat mimo každodenní realitu, dokáže odletět, jak říkáme. I adept šamanismu prožívá stavy změněného vědomí, putuje v různých světech. A tady potřebuje průvodce. Spojence, který vám v putování pomáhá a chrání vás. A přestože hovoříme o šamanském programu, vaším průvodcem mohou být duchovní spojenci z křesťanské tradice, klidně to tedy pro někoho může být Máří Magdaléna. Je ale pravda, že šamanismus se velmi často vyskytoval v animistických kulturách. Dodnes jsou častými spojenci vlk či havran.

Obraz našeho nitra

Mongolové, Navahové, naši předkové z doby kamenné. Pro ně byl kontakt s divokou přírodou součástí života. Ale tady na sídlišti Chodov? Mezi betonem a sklem, o kus dál sviští auta na dálnici. Nejsou tu spojenci jako třeba vlk jen levnou exotikou? Nebyl by přirozenější třeba astronaut? A místo chřestidel používat jako pomůcku třeba mobil?
Astronaut nezní špatně. Chřestit mobilem ale nejde. V šamanismu je sice obrovská volnost, tradice má však stále svou přitažlivost. A vlk je přece pořád součástí našeho prostředí. Vlka i havrana, jako archetypy divoké přírody, máme pořád všichni v buňkách. Město se posunulo daleko do kraje, polyká přírodu, ale pořád je někde nějaká hranice města - a za ní začíná vlčí zóna. Pro někoho "mít vlka v mysli" znamená přirozeně se nadýchnout, snít o svobodě. A vlk také vyvolává představu lesa, neprobádaného a nebezpečného území. Je to i obraz našeho nitra, kde se mnohdy ocitáme ve vlčí zóně, a právě tam potřebujeme spojence, který se tu vyzná - vlka. V nitru člověka jsou stále ještě svobodné, divoké zóny, bez ohledu na to, jak sešněrovaně třeba žije nebo je nucen žít.

Vlka pro jeho chytrost, odvahu a bojovnost obdivovali kočovníci. Usedlí pastevci a zemědělci se vlků báli a zabíjeli je, kdykoli je potkali. Jak je vidí šamanské příběhy?
Jádro takových příběhů - jsou jich tisíce - je v tom, že upozorňují: u člověka není něco v pořádku, častokrát je to bezmoc nějak zásadně pozměnit svůj život. V jednom šamanském mýtu připutoval vlk na zem společně s člověkem. Člověk zapomněl, že s vlkem připutovali na zem jen na chvíli a potom měli jít dál. Protože putovat a být tak na cestě poznání znamená být otevřený, svobodný. Člověk, říká se v tomhle šamanském vyprávění, prostě "zatuhl" na jedné hroudě, kde klopýtá a trápí se a naříká, a vlk, který svobodně pobíhá sem a tam, mu pořád připomíná putování, cestu poznání.
Je to paralela o lidském ustrnutí v emocích, penězích, pracovním procesu, dennodenním stresu - kdy člověk jen "šlape vodu", zapomene, že se má vyvíjet ke svobodě, nebo řekněme k "vyššímu vědomí". Vlk, který pobíhá kolem a chňapá mu po nohavicích, se člověku trochu posmívá a taky ho vyzývá "vydej se na cestu", jinak ti hrozí těžkosti, infarkt, sebelítost, zloba. Hrozí ti, že budeš nešťastný a zlý. Vlk nás vybízí, ať se sebou něco děláme.

Často mluvíte o pohybu, o putování. Kam putovat? Vždyť spousta lidí považuje za štěstí, že nějak bydlí, vydělává peníze, stará se o děti. Co po nich ještě chcete?
Nejjednodušší odpověď na tuhle otázku je, že lidská bytost by měla putovat - dostat se někam, kde je jí alespoň trochu lépe než tam, kde je teď. V ohlase na jiný šamanský mýtus: lidská bytost si má vážit svého daru svobody a využít ho v takové péči o sebe, o své vědomí, aby věděla, kvůli čemu je na zemi.

Vy opravdu znáte odpověď na otázku, proč je člověk na zemi?
Samozřejmě. Aby pečoval o své vědomí. Aby byl svobodný. Pak bude šťastný a bude mít sílu pomáhat i lidem kolem sebe.

Copak člověk může být šťastný jinak než na chvíli? Není snad život slzavé údolí a cesta trnitá? Lidé přece nejsou na zemi kvůli tomu, aby byli šťastni. Ráj je jinde.
Ne, tohle je nesmysl.

Pak jsem vzala buben

Jeden můj známý kdysi jel na traktoru a náhle měl vidění Panenky Marie. Odešel do semináře a stal se knězem. Z literatury se dozvídáme, že člověk se šamanem někdy stal na podobný popud, kupříkladu do iglú udeřil blesk nebo ho oslovil havran. Jak to bylo s vámi?
Já jsem před 11 lety na Univerzitě Komenského v Bratislavě vystudovala filozofii. Zajímalo mne výtvarné umění a literatura, učila jsem na několika školách... Pak jsem se potkala s lidmi z nadace Foundation for Shamanic Studies z Vídně, objevila jejich webové stránky a díky nim jsem se začala zajímat o core-shamanism čili jádro šamanismu, což je učení, pro které byl základní osobností průkopník šamanismu v USA v šedesátých a sedmdesátých letech, profesor Michael Harner.

Učenec uctívaný věhlasnými antropology. V čem podle Harnera tkví jádro šamanismu?
Harner nebyl jen vědec, který se zabývá objektivním popisem reality. Šamanské prožitky získával vlastní zkušeností mezi Šivary a Coniby v Amazonii. Zkoumal ale šamanismus a jeho praktiky všude, kde to bylo možné, a vytvořil jakousi syntézu základních pravidel, která dodržovala všechny etnika. Stvořil tedy jakýsi "základní šamanismus", vhodný pro dnešní Američany a Evropany.

Zbavil šamanismus drsnosti doby kamenné? Zbavil ho původnosti a přetavil v cosi nám lehčeji stravitelného?
Jistě, dnes zřejmě málokdo z těch, kdo navštěvují moje programy, touží po tom, aby jeho harpuna neminula mrože, ale spíš aby uspěl ve svých vztahových problémech, zbavil se třeba závislosti na pití, byl laskavější ke svým dětem a tisíc dalších věcí, které přináší dnešní život.

Takže to nejdůležitější, co přináší dnešní šamanské učení, je skutečně léčení duše?
Šaman je ten, kdo druhé doprovází v jejich životní cestě, nezasahuje jim přímo do života, ale má schopnost vidět, kde je ten moment, který je možné rozvinout k uzdravení. Lidé chtějí být zdraví, ale mnohdy nevědí, co se sebou udělat, a proto vyhledají šamana jako pomocníka. Přičemž šaman nemá nad lidmi moc, jediná moc, kterou musí držet pevně v rukou, je moc nad sebou samým.

Takže z původního šamanismu toho mnoho nezbylo.
Všechno se v čase pořád nějak mění. Kdo byli původní šamani? Ti, kteří prováděli svá léčení u prérijních indiánů, předtím než získali koně a pušky? Pak to přece už byla trochu jiná kultura. A je to stejné, původní učení, když indiáni jezdí za svými šamany auty? Dnes indiánští šamani při obřadech zřídkakdy používají figurky zvířat z kamene, nahrazují je běžnými hračkami z plastu. No a co, jejich obřady a léčení stejně fungují, jinak by za nimi lidé nechodili. Když lidé šamanovi nedůvěřují, prostě se od něj odvrátí.

Řekněte něco víc o tom, jak léčíte.
Disciplinovaně se s lidmi dělím o svou zkušenost a přitom používám běžně známé pedagogické prostředky, které mě naučila praxe na školách. Přidávám k nim ale šamanské metody. Jaké? Šamani někdy používají k léčení přírodní zdroje. Pokud ale používají rostlinu nebo zvíře, jsou v kontaktu s jejich duchy.

Vy věříte v duchy?
Jsou pro mě stejnou skutečností jako pro vás třeba dům, ve kterém bydlíte.

Dobře. Jaké šamanské metody používáte vy?
Já mám nejradši buben. Mám jich víc, dobré jsou bubny z jelení kůže, ale někdo používá třeba kozí kůži. Teď mám velmi dobrý buben z Norska. Mnoho let jsem o šamanismu přednášela, pracovala jsem jako lektorka Nadace. Při přednáškách jsem se ale často setkávala s nepochopením a odporem. Říct člověku, který má úplně jinou zkušenostní bázi, že vídáte duchy - vypadáte prostě jako blázen. Pak jsem ale vzala buben a začala zpívat. A pro spoustu lidí bylo náhle to, co jsem nedokázala vysvětlit slovy, jasné a pochopitelné. V rytmu bubnu se skutečně cosi děje. Lidé se rytmem bubnu dostávají do jiné reality, řekněme do vyšších sfér vědomí. A to je ta šamanská cesta. Nemusím pro to mít žádné vysvětlení, ale na setkáních, která pořádáme, je tohle společně vnímaná zkušenost.

O čem zpíváte?
Slova si nemusím připravovat, napadají mě. Přináším lidem zprávu, jako žena, která už kus svého života prožila, jako žena, kterou zajímá poznání, jako žena, kterou těší být na světě.

Teď mluvíte ve verších.
Při vyprávění léčivých příběhů lidé často mluví jakoby v básních. Ale nejsou to lidé s ambicí psát literaturu. Literatura snad vzniká jako druhotný produkt sebeléčení.

To by možná potvrdili i někteří profesionální spisovatelé. Jaké používáte drogy?
Žádné. Pomocí halucinogenů se dostáváte do jiné reality tak rychle a nekontrolovatelně, že se můžete ztratit někam, odkud je těžké dostat se zpátky. Šamani se mezi světy musí umět pohybovat lehýnce. Kdo bral drogy, často říká, že ztratil kus sebe, a tak to taky je. Platí to i pro alkoholismus. V mém programu naprosto abstinujeme od drog a alkoholu.
Tedy opět ten posun, chcete-li, od původnosti: pro Šivary nebo jiné kmeny v pralese bylo normální pít ayhuascu, my na Chodově to ale dělat nebudeme, protože bychom se naopak v pralese ztratili. Pro členy Americké domorodé církve je legální jíst peyotl, nás Středoevropany by jeho užití mohlo zabít. Obrazně: nikdo z nás by nedokázal takové kousky s kajakem na otevřeném moři jako Inuit, je ale pravděpodobné, že Inuit by zas zešílel, kdyby měl bez jakékoli přípravy v metru přejet ze stanice na stanici. Chápete? Musíme si vystačit s tím, co máme, disciplinovaně pracovat v takových podmínkách, které tu jsou.

Pavlína Brzáková se ve svých knížkách zmiňuje o sibiřských šamanech, kteří popíjejí vodku. V Mongolsku jsem poznal šamana, který před každým "vymítáním zlého ducha" požadoval dvě láhve vodky. Jurtu měl vždy nabitou žadateli o pomoc. Co říkáte "vodkovým" šamanům?
Na východě se prý vždy jedly muchomůrky a taky pila moč těch, co je požívali. Možná mají slabou úrodu muchomůrek? Vím o šamanech v Tuvě u mongolských hranic, kteří závodí v pití vína.
Viděla jsem léčitelský obřad, kdy záněty uzdravovali přiložením medvědího drápu. Sama jsem asistovala u léčby jedné Rakušanky s ochrnutým bércem. Tuvský šaman během obřadu třikrát udeřil do činelů a žena vstala úplně zdravá!

Tohle uměl Ježíš taky.
Opravdu? To jsem neviděla. Ale tuvské šamany jsem při práci viděla častokrát.

Svět na tom není tak zle

Často říkáte: disciplína. Mě naopak dráždí, že váš program je tak volný. Lidé k vám mohou přijít, kdy chtějí, zaplatí sice nějaký poplatek, ale k ničemu je nenutíte. Mluvíte na sebe v básničkách. Bijete do bubnu, zpíváte. A lidé procházejí změněným stavem vědomí, nacházejí své duchovní pomocníky, léčí se. Není to nějak moc jednoduché? V tradiční církvi se alespoň očekává nedělní kostel, snad zpověď, modlitba, nějaký, byť minimální závazek.
Tak to ale je. Proč vás to dráždí? Já k sobě lidi neuvazuju. Nestojím o vytvoření nějaké stálé, uzavřené skupiny. To by vedlo ke ztuhnutí. Nevytvářím ani školský systém, který vám dá nějaké vysvědčení. Zajímá mě poznání a můžu ho zprostředkovat jiným. Jako šamanka mohu být s lidmi v jejich starostech a pomáhat jim. Nedokážu ale o nikom doopravdy říct, proč přišel a s čím odchází. Věřím, že člověk se může ze svých potíží uzdravit a být šťastnější, než byl dosud. A lidé, kteří jsou šťastnější, jsou i mírumilovnější, je pak méně agresivity, ubližování, sebevražd.

Zajímá vás politika, čtete noviny?
Samozřejmě. Je legrační, že teprve opravdu silný vítr donutil české politiky po 230 dnech dohadů, aby začali vládnout.

Slovensko je zemí, kde má stále velkou váhu tradice a katolická církev. Neměla jste někdy kvůli tomu se svým šamanským vyučováním nějaké těžkosti?
Kvůli církvi za osm let, kdy pořádám setkání, určitě ne. Ale i v celkem svobodomyslných kruzích se ozvaly hlasy proti mně jako šamance - kvůli tomu, že jsem žena. Ale byly to vždy jen řeči.

Proč vy, na pohled křehká žena, šamanka, znalkyně výtvarného umění a literatury, na pódium vždycky vtrhnete v maskáčích, kanadách a kožené bundě jako nějaký fotbalový rváč?
Jednou z šamanských dovedností je i umění šít a barvit oděvy. Některé látky a typy oblečení jsou natolik zneužité a zatěžkané agresivitou, že je může používat opravdu jen někdo, kdo má k násilí blízko. Tím, že si "zatěžkaný" oděv na sebe vezme člověk tak mírumilovný jako já, snad jeho nabyté negativní vlastnosti nějak odkleje. Přiznávám, je to také trochu vtip.

Ale sluší vám to.
Děkuju. Nenosím maskáče pořád.

Chodí za vámi spíše ženy než muži?
Spíš ženy. A tohle je zajímavé, potkávám mnoho žen i mladých dívek, které mají problém s modelem chování opakujícím se v ženské linii jejich rodů třeba po staletí. Mladá dívka často vyhledá psychiatra, protože nemá sílu sama vyřešit něco, co jí podvědomě vštípila její matka a babička a těm zase jejich báby a prabáby. Moderní psychologie tohle nemá ve slovníku, ale šamansky řečeno jde o rodové prokletí, poznamenání. Šaman dokáže to zakletí zlomit. Bývá to těžké, někdy musí umět mluvit ostře a tvrdě. A obzvlášť tvrdý někdy musí být k lidem, kteří se ve svém neštěstí a úzkosti, v chybách, které neustále opakují, už zabydleli.
Sama dobře vím, jak svazující může být tradice. Moje babička je z malé dědinky, kde bylo velmi těžké změnit jakékoli pravidlo. Lidé se museli chovat podle zvyků a jakékoli vybočení z pravidel se trestalo klevetami, opovržením i hůře. Proto se usmívám, když slyším, jak si někdo idealizuje život našich předků, hovoří o tom, jak měli v těch malých dědinkách blízko k přírodě a jeden k druhému... To byl tvrdý život.

Takže si nakonec myslíte, že teď žijeme v tom nejlepším ze všech možných světů?
Nejsem pesimistka. Svět je na tom o moc lépe, než jak se o něm mluví a píše. Jsem tu doma a cítím se tu dobře. A můžu tu žít v radosti, a ne na něčí úkor. Věřím, že jednoho dne, až budu muset pryč, toho pobytu tady nebudu litovat.

Jáchym Topol

31.01.2007 02:55

stanislav

z Respektu, správně dlouhý, co? :o)

31.01.2007 02:56

stanislav

určitě jsem vám udělal radost, cejtim to, timhle článkem.

31.01.2007 07:49

way

stanislav napsal(a):

určitě jsem vám udělal radost, cejtim to, timhle článkem.

ano, díky

31.01.2007 09:29

Vích

To bude mít autorka radost, hehe

31.01.2007 09:38

Cekanka_ucekana

stanislav napsal(a):

určitě jsem vám udělal radost, cejtim to, timhle článkem.

jo, měs opravdu potěšil :-)))))

31.01.2007 17:30

Emily

Potěšili jste mě všichni. - Zvláště pak Stanislav, Diotima, Jáchym a Anne. Rozhovor o šamanismu je vážně zajímavý, v respektu jsem ho nějak přehlédla..a Anne Sextonovou mám skoro tak ráda jako Sylvii Plathovou...

01.02.2007 00:02

Diotima

moje kámoška si šlehla LSD a po náhlém osvícení se vydala se na úplně odlišnou cestu - stala se profesorkou filozofie náboženství.. ano, je to moc inspirativní článek, udělal mi moc velkou radost, dobrá cesta ..šamane :-) díky

01.02.2007 16:02

adelka

:o)

01.02.2007 16:02

adelka

Kam ty na ty fóry, čeky, chodíš:o)

01.02.2007 16:28

Cekanka_ucekana

adelka napsal(a):

Kam ty na ty fóry, čeky, chodíš:o)

já? vtipnej je tu Stanislav!

01.02.2007 16:31