LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #33369
Autor:	Patologie
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Próza/Povídka
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	23.11.2006 00:13
Počet návštěv:	1718
Počet názorů:	8
Hodnocení:	9

Muž bez irské kávy

Muž seděl u stolku v tmavém koutě omšelé kavárny a popíjel irskou kávu. Vzdálený hluk ulice jen málo narušoval klid tohoto místa. Seděl zahloubán do svých myšlenek, pozoroval, že jsou čím dál tím paranoidnější. Časem se postupně měnily souběžně s tím, jak stárnul, jak byl pomalejší ve všem, v čem byl okolní svět rychlejší. Často se přistihl, že ztrácí tempo. Mnoho věcí již nechápal. Pozoroval billboardy prázdným zrakem jako moucha pozoruje pavouka, který se k ní pomalu plíží, aby z ní vysál všechno její bytí. Aby ji strávil zevnitř.
K muži přistoupil bledý číšník neupraveného zevnějšku.
„Budete si ještě něco přát, pane?“ zeptal se nacvičeným tónem.
„Ne, děkuji, zaplatím,“ odvětil stařec. Vlastně ani nebyl starcem, ale cítil se tak. Člověk je tím, čím se cítí být. Opakoval si to už mnohokrát, kdykoliv večer sedával před prázdnou stěnou. Pozoroval na ní otisk obrazu, který byl již dávno sundán. Přesto po něm na zdi zůstala jasná stopa, jasná jako měsíc, když vyjde na noční obloze. Mnoho se napřemýšlel nad tímhle otiskem minulosti.
Vyndal peněženku a odpočítal peníze. Znal už nazpaměť cenu své irské kávy. Však se tu na ni taky stavoval každý den, vždy v podvečer, vždy ve stejnou hodinu. Jedno z mála posledních potěšení.
Cítil se jako předčasně zestárlý přízrak. Bolest v jeho srdci nebyla intenzivní. Ani intenzivní být nemusela. Prostě tu byla, slabá, ale neustále pulzující, nepřerušovaná, trvalá. Ani nevěděl, co se mu stalo tak hrozného. Něco to ale bylo. Už si ovšem nevzpomínal...
A tak vyšel ven do toho podvečerního dne a dýchal vzduch, divný vzduch, jako před bouřkou. Bylo dusno. Jakési auto kolem něj prolétlo značnou rychlostí. Řidič si nevšiml louže u chodníku. Její obsah ohodil starému muži nohavici. On si toho ale také nepovšiml. Prostě šel, pravidelným, symetrickým krokem, který nemohlo nic vyrušit.
Existoval a ani nevěděl, proč ještě. Proč už to vše neskončí. Kde to vlastně je? A co tu dělá? Chyběla mu láska a opora. Chybělo mu něco, co nikdy neměl. Jak je to možné? Nikdy si nezapl televizi, aby ronil němé slzy u jednoho z mnoha romantických dojáků. Ale ty už stejně v televizi neběžely. Řekla mu to domovnice, žena ve středních letech, ale také stará duchem. Snažila se vrátit do mladých let křiklavým make-upem a uřvanou barvou vlasů. A nezajímalo ji, že většina lidí má vlastně ráda klid a ticho.
Ano, konec romantických filmů, konec zbytečných věcí. Lidstvo je už dávno za zenitem. Proč si toho nikdo kromě něj nevšímá? Nebo je snad blázen? Už tak dlouho je dusno, nepršelo ale mnoho dní, takže to nebude bouřkou. Kdy naposled cítil svěží vánek? Nepamatuje si…
Jak tak kráčel po hrbolatém, neobratně spravovaném chodníku, minul ho chlapec. Malý chlapec, tak osm let starý. Měl na sobě záplatované kalhoty a starý kabát, o dvě čísla větší. Normální dítě by poskakovalo či aspoň šlo rychlým tempem. Hoch se ale šinul krok za krokem, hlavu sklopenou, aby se nemusel dívat na svět kolem sebe. Muž ho minul. Pak se náhle zarazil. Hrůzou mu vstaly vlasy na hlavě. To byl ON. On, poznal SEBE. Takový přeci byl. Možná ne tak otrhaný, možná s úplně jinou barvou vlasů a očí, možná čistší, ale ta DUŠE. Ta byla stejná. Na tohle čekal. Teď to věděl. Rychle se otočil a pospíchal za klukem. Teď to přichází. Konečně.
Dohnal ten vlekoucí se uzlíček bolesti. Neměl však odvahu ho oslovit. Bylo to příliš, příliš silné. A tak ho jen sledoval. Proč sakra nemá víc odvahy? Teď, když ji konečně potřebuje? Proč si klade tolik otázek? Proč, PROČ???
Chlapec, jak se zdálo, nezaregistroval, že za ním někdo jde. Nezměnil tempo. Párkrát zahnul a muž mu byl stále v patách. Viděl, že dítě míří do čím dál tím užších a opuštěnějších uliček. Vše bylo jakoby temnější, nepřátelštější. Muž se přistihl, že začíná ztrácet odvahu. Sakra, sakra…
Konečně došli do slepé ulice. Do ulice, ze které nešlo uniknout. Co se teď stane? Muž cítil, že je vyděšený k smrti. Nad nimi přeletělo letadlo. Veliké letadlo. Ani jeden si ho nevšiml. Každý měl svůj rituál. Ulice byla temná, na jejím konci stálo několik polovysypaných popelnic, které nikdo nevyvážel. Chlapec k nim došel a pak se náhle otočil. Pohlédli si s mužem do očí. Jejich bolest byla náhle sdílená. Strach se pomalu ztratil. Muž k němu vykročil a pak se prudce zastavil. Chlapcův pohled mlčel a mluvil zároveň. Muž naslouchal a hovořil stejným způsobem.
Byla už tma, pár luceren osvětlovalo prázdnou ulici. Domy byly tmavé. Tehdy vyšel z postranní ulice muž. Muž neidentifikovatelného věku. Byl zahalen do kabátu a jeho tvář se skrývala ve stínech. Jak tak šel a poslouchal zvuk svých kroků, dostal neovladatelnou chuť si jen tak poskočit. A udělal to. Zrychlil tempo. Pak se rozběhl. Musí honem domů. Dnes bude mít večer jen pro sebe. A zítra si zajde do kavárny. Pokud tam ještě bude číšník, objedná si pořádně velký čokoládový pohár. Vždyť už ho nejedl, ani nepamatuje…

Počet úprav: 4, naposledy upravil(a) 'Patologie', 24.11.2006 04:01.