Pan Dubois měl mokré ruce. Opřen o umyvadlo zíral do zrcadla. Natáhl-li ruku dozadu, nahmatal lístky břečťanu a ne poličku u dveří, kterou tam, díval-li se, viděl.

Pan Dubois přemožen silou smyslových důkazů sáhl na sklo a pokusil se vejít do zrcadla. Byl to, samozřejmě, nesmysl a on si natloukl nos a čelo a především si přišel neskutečně trapně.

Venku, pod okny na druhé straně ulice šel jeden člověk do práce. Tramvaj, která tudy jindy v tuhle dobu projížděla, tudy dneska nejela, asi zapomněla nebo jela jinudy. Člověk, co šel do práce měl starou koženou odřenou a ještě jinou, ale to není podstatné, kabelu. Také si všiml nepřítomnosti tramvaje. Ale bylo mu to jedno. Chodívá do práce pěšky. Jen že si všiml. Člověk, co šel do práce  se vůbec nejmenoval pan Dubois, ani nijak podobně.

Pan Dubois je ten muž v koupelně. Hloubá. Chvilku mu to samo zahloubalo jiným směrem (sousedka vypadá v těch modrých šatech sexy) a pak se to zase samo vrátilo. Zahrada za polorozpadlým cihlovým plotem je hodně zarostlá, působí lehce nepřehledně, nebo spíš nepřehlédnutelně. Fialové velké květy na keři, spleť větví v nekonečně zpomaleném břišním tanci, a tamhle se zřejmě mihla kočka. Něco tam loví asi.

Za bílým domem sedí pod slunečníkem dvě holčičky a jejich maminka. Jedna holčička si čte v komiksové knížce, druhá holčička si kreslí, maminka má v rukou knížku, ale padají jí oči, byla včera dlouho v práci. Vevnitř zapískala konvice, ale maminka tam nepůjde, její tělo by muselo překonat 4G, aby se zvedlo. Jedna holčička kreslí zlého pána, druhá holčička čte komiks o Pifíkovi. Maminka čte lehce erotickou knížku, něco si tím nahrazuje. Tihle lidé vůbec neznají pana Dubois, ani nemají žádný problém se zrcadlem.

Pan Dubois se dívá do zahrady. Malinké slzičky působí na tváří velkého pána nepatřičně, ale dojemně a mile. Věděli jste, že někteří lidé po amputaci noh nedokážou nějakou dobu „vyjít“ ven? Člověk, co šel venku, bude jednou jeho největším přítelem a budou spolu sbírat známky. Tomu se říká filatelie. Maminka s dvěma holčičkami se stanou paní Dubois a novými dcerkami. Tomu se říká život. Holčička přestane kreslit zlého pána a její sestra pochopí, že v jednadvaceti je už pomalu čas přesedlat na něco od Franka Millera. Ta tramvaj už tudy asi opravdu nejezdí.