Má tři dcery – nejstarší Minulost, druhou Přítomnost a ještě nenarozenou Budoucnost, kterou každý s napětím očekává. I ony tu byly ještě před začátkem a potrvají daleko přes konec. Minulost je tak trochu tajemná dáma. Nikdo ze smrtelníků ji nezná dokonale, dává o své existenci vědět postupně a s každou vteřinou stárne a vrásčití. To ona je po otci učitelkou. Přítomnost má trochu smutný život. Donekonečna každou sekundu umírá, zas a znovu. A Budoucnost? Je tou nejšťastnější ze všech. Stále nová a zajímavá, ale také nezkušená a zbrklá. Navěky zůstane dítětem. Jedna z nich je absolutně neovlivnitelná. Co je psáno, je dáno. Druhá, kam vítr, tam plášť. Poslední se snaží řídit příslovím „dvakrát měř, jednou řež“, ovšem není to pro ni jednoduché.     

    Čas na všechny své dcery dohlíží. Možná proto jím nemůžeme cestovat, kam se nám zlíbí.Vlastně se jím nemůžeme pohybovat vůbec. Myslím, že je to tak správně, protože pak by Čas již nebyl nejmoudřejší a vševědoucí, ale kdejaký pobuda by znal všechna tajemství na světě a navíc bychom byli všichni stejně chytří. To by přece byla úděsná nuda, kdybychom neměli co objevovat a kdyby si lidé byli podobní jako vejce vejci. Viděli bychom, co nás čeká. Také by vše bylo dokonalé, protože v případě chyby by se každý vrátil a svůj omyl napravil. Jako představa to zní krásně, ale je to beztak utopie. Vždyť právě nedokonalost je jedna z neúžasnějších věcí, které existují.