Kapitola I. Když štěstěna rozhodne jinakLéta páně 1106, Velehrad „Tohoto roku tomu bude dvě stě let, co se odehrála bitva u Děvína. Byl to dlouhý a krutý boj,“ vyprávěl starý kněz. Všichni hodovníci okolo stolu ho zaujatě poslouchali, ozývalo se jen mlaskání a vrčení psů, kteří se prali o odhozené kosti. Kněz se napil vína a pokračoval. „Jak píše ve svých spisech Lista, následovník Metodějův, který sám se bitvy zúčastnil. Poté, co kníže Mojmír ke svým mužům plamenně promluvil, všichni mu provolali věrnost a odhodlaně vyrazili. I když měli žaludky prázdné a nohy unavené, prahli více po maďarské krvi než po jídle a odpočinku. A strhla se bitva. A jak jsem vám již říkal pánové, byla to tuze dlouhá a krvavá bitva.“ Kněz opět přerušil své vyprávění a z kovového džbánu si dolil plný korbel vína. Urození pánové a šlechtici se zatím vrhli na další pečenou husu. I když venku zuřila bouře, oni seděli v teple krbu a v pohostinství královského domu. Kněz vyprázdnil další korbel a otřel si ústa. „Tuze krvavá,“ zopakoval ještě jednou. „Sám kníže v ní málem padl. Jak Lista ve svém vyprávění zaznamenal, maďarský barbar se napřáhl sekerou a srazil by mu hlavu, kdyby se do rány nevrhl jeden z moravských válečníků, aby pána svého zachránil. Když se Maďaři konečně dali na útěk, Moravané je hnali k lesům, které z dlouhého deště byly celé rozblácené. A tam všichni do jednoho padli moravskými meči a sekerami, chycení v blátě a ostružiní.“ Kněz pokýval a začal z pečené husičky trhat kusy masa. „A jak všichni víme, Mojmírova sláva překoná dokonce slávu jeho otce. Tři měsíce po bitvě u Děvína vpadl do Prahy a zkrotil neposlušné Čechy. Poté se mnohokrát střetl s Franky, kteří chtěli moravské země pro sebe, stejně jako s Maďary, kteří stále prahli po moravské krvi. Jen sám pán bůh ví, jak by to s naší zemí dopadlo, kdyby v té bitvě kníže padl.“ * Ratbod za sebou zabouchl dveře hodovní síně a ulehčeně si oddechl. Dokud se jen jedlo a poslouchalo, tak byla hostina příjemná, ale jakmile začali být páni podnapilí, chtěli mu provolávat slávu, věrnost a podobné věci. I když byl Ratbod synem moravského krále, na podobné věci si nepotrpěl. Navíc už má nejvyšší čas, aby se dostavil na setkání. Jen ať si zbytek hostiny užije jeho mladší bratr, ten se rád nechává oslavovat. Ratbod se navíc už najedl do sytosti a vína vypil tak akorát. Dnes večer musel být střízlivý. Ale ty dvě číše, které vypil, mu alespoň trochu pomohly zbavit se nervozity a strachu. Z místnosti za ním se ozval výbuch smíchu. Mladý následník trůnu vykročil chodbou a nechal hodokvas za sebou. Zamířil ke svým síním, kde si nazul pevné boty a přehodil přes sebe vlněný plášť. Ze truhly vytáhl tlustou knihu vázanou v kůži a nahlédl do stránek. Chvíli si opakoval texty, které již četl nesčetněkrát. Do místnosti doléhal tlumený zvuk hlasů a hučení bouře, která zuřila už tři dny. Dešťové kapky bubnovaly do skleněných tabulek v oknech a vytvářely uklidňující melodii. Venku se zablesklo, Ratbod zavřel svazek a chytil ho podpaží. Uhasil svíce a vykročil ven. Zatímco sestupoval po kamenných schodech, minul sluhu, který vyměňoval dohořelé pochodně. Muž ho pozdravil úklonou, ale Ratbod ho nebral na vědomí a pospíšil si ven. U vchodu mu strážní otevřeli těžké dubové dveře a on vykročil do deštivého večera. Nádvoří bylo vylidněné, jen z oken krčmy se linulo světlo, opilý zpěv a z kovárny slyšel bušení kladiva. Ratbod si dal na hlavu kápi a přeběhl přes rozblácený dvůr. Nechal si otevřít bránu a zamířil dolů po silnici, která vedla podél vnitřní hradby. Ta ho přivedla k druhé bráně, kterou ještě nestihli na noc zavřít. Za branou byl příkop, překlenutý dřevěným mostem, a za ním cesta, vinoucí se od vyvýšeného hradiště k městu, které se rozkládalo podél břehů Moravy. Kdyby byl jasný den, bylo by ještě dost světla, ale kvůli dešti už skoro neviděl na cestu. Princ na chvíli zalitoval, že nemohl zůstat v teple a pohodlí královského paláce. Cesta se vinula mezi dřevěnými domy s doškovými střechami, kovárnami, dílnami tesařů i jiných řemeslníků a mířila do středu města, na velké dlážděné náměstí. Uprostřed stál velký kamenný kostel, jehož zvony právě ohlašovaly soumrak. Kolem stály mohutné domy bohatých kupců a nejvyhlášenějších řemeslníků ve městě. Na náměstí se Ratbod propletl změtí opuštěných stánků, u kterých trhovci přes den nabízeli své zboží, a zamířil do nepříliš široké ulice mezi dvěma kamennými domy, na jejímž konci stála dřevěná krčma. Nad dveřmi se ve větru pohupovalo znamení s namalovanou postavou s mečem. Tak byl konečně tady. V myšlenkách se znovu vrátil k rozhovoru, který před rokem vedl se svým přítelem Čestibořem. Vracel se k němu pokaždé, když u těchto dveří stanul. * Čestiboř pobídl svého koně, aby Ratbodovi stačil. Když ho dohnal a vyrovnal svou rychlost, ospale se protáhl a upravil si luk připevněný k sedlu. Po chvíli si začal pískat jednu z hospodských odrhovaček. Vyjeli si na lov do lesů, vzdálených od Velehradu asi míli. Místní hvozdy byly hluboké a plné zvěře a po tom, co se královským vojákům povedlo před nedávnem rozprášit lupičskou bandu, i bezpečné. „Stejně se divím, že jsi sebou nevzal ještě pár chlapů,“ nadhodil po chvíli Čestiboř. „Na dědice koruny číhá nebezpeční úplně všude.“ „Mám tady tebe,“ zašklebil se Ratbod a mávnutím ruky zahnal včelu. Čestiboř byl synem jednoho z králových družiníků a i když neměl dostat žádnou půdu, těšil se králově přízni. Učil se šermu ve Francii a po svém návratu dával lekce samotnému králi Svatoplukovi. „S tebou jsem víc v bezpečí než s pěti válečníky,“ dodal princ. „Přeceňuješ mě,“ zavrtěl hlavou jeho společník a znovu zívl. „Mohl jsi vzít aspoň pár loveckých psů.“ „Vyjel jsem si hlavně kvůli klidu. Potřebuju si srovnat v hlavě myšlenky.“ „Neříkej?“ pozvedl obočí Čestiboř. „Co se stalo?“ „Víš…,“ začal Ratbod a pak se zamyslel. „Nevím jestli bych ti to měl říkat, zavání to kacířstvím.“ Čestiboř se zasmál a stejně jako Ratbod přitáhl opratě. Oba teď jeli krokem. „Upsal ses ďáblu?“ „To zrovna ne. Tedy aspoň zatím ne.“ „Zatím?“ „No jo,“ povzdechl si králův syn. „Pamatuješ na Jaroslava?“ „Toho mnicha?“ „On to ve skutečnosti není mnich. Včera mě zavedl na skryté místo. Do pohanského chrámu.“ Na Čestibořově tváři se objevil překvapený výraz, ale nic neříkal. Cesta se zatím stočila a začala stoupat do mírného kopce. „Je to podzemní svatyně pod Velehradem. Kněží si říkají služebníci Velké Matky nebo také slavověrní. Uctívají bohyni Slávu a věří, že ona drží ochrannou ruku nad slovanským lidem. A pokud na ni lid zapomene, bude rozdrcen jinými národy. Jen díky velkému utajení přežívají v našem křesťanském světě. Nikdo o jejich kultu nemá ponětí. A chtějí, abych se stal jedním z nich.“ „A přesvědčili tě?“ zeptal se Čestiboř. V jeho hlase nebylo slyšet zděšení, jaké Ratbod čekal, spíš zvědavost. „Nejdřív jsem samozřejmě propadl panice. Křižoval jsem se a modlil se k Pánu Bohu,“ vysvětloval Ratbod. „Ale nepomohlo to. Pohanští kněží nezahynuli ohněm spravedlivým, jen se mě snažili uklidnit. A pak mi ukázali neuvěřitelné věci. Tvrdili, že to jsou dary od jejich bohyně. Pouhou myšlenkou pohybovali věcmi, mávnutím ruky zažínali oheň, slovem zaháněli tmu. Ovládali neuvěřitelné síly. Potom do chrámu přiběhl jeden z kněží s dívkou v náručí. Byla zraněná, srazil ji povoz. Myslel jsem, že už jí není pomoci. Pletl jsem se. Slavověrní ji obstoupili začali pronášet podivná slova. Pak k ní přiložili ruce a její rány zmizely. Mrknutím oka byly pryč. Pak mi řekli, ať se rozhodnu, jestli se chci stát jedním z nich a pustili mě.“ „A jak ses rozhodl?“ „Proto ti to říkám,“ povzdechl si Ratbod. „Abys mi poradil.“ „To počká,“ řekl Čestiboř a zastavil koně. „Myslím, že slyším kance.“ * Dešťové kapky stále dopadaly na zem, znamení s ozbrojeným mužem se neúnavně pohupovalo ve větru a Ratbod otevřel dveře. Krčma u zabijáka, tak ji nazývali místní lidé. Kromě dvou kupců, jednoho trhan a skupinky žoldáků sedící v rohu tu bylo prázdno. Kupci, na které je Ratbod odhadl pro jejich prosté, ale čisté a upravené oblečení, spolu popíjeli medovinu a o něčem debatovali. Muž ležel opilý na stole v rozlitém pivu a ozbrojená skupinka v rohu se smála nějakému dozajista velmi zábavnému vtipu. Ratbod si sundal promočený plášť a zamířil k pultu. Než k němu došel, objevil se krčmář. Mlčky na něj kývl a naznačil mu, ať pokračuje. Když se Ratbod ujistil, že mu nikdo z přítomných nevěnuje pozornost, vstoupil do malých dveří za pultem. Hostinský je za ním zase zavřel a okolí se zahalilo do šera. Před Ratbodem se otevřelo příkré kamenné schodiště chabě osvětlené pochodněmi. Z hloubi se ozýval vzdálený ženský zpěv. „A je to tady,“ povzdechl si Ratbod a zamířil dolů. Schody byly kluzké a omleté časem, takže se raději přidržoval stěny, kdyby mu sklouzla noha. Dole ho zalilo světlo mnoha svící, pověšených všude na stěnách. Dva muži v kápích, kteří stáli nehybně u stěny, ho pozdravili kývnutím. „Konečně jsi tady, Ratbode,“ ozvalo se z chodby vedoucí dále. V ní se objevil muž asi Ratbodova věku, oblečený ve zdobeném lněném rouchu. „Buď zdráv.“ „Ty taky, Jaroslave,“ přikývl Ratbod, když si podali ruce. Kněz mu naznačil, ať jde za ním. „Je všechno v pořádku? Vypadáš nervózní.“ „Nic se neděje,“ zavrtěl hlavou Ratbod. „Jen nemůžu přestat myslet na to, že kdyby se o tomhle někdo dozvěděl, skončil bych na hranici.“ „Kdyby se o tom někdo dozvěděl, skončili bychom na hranici my všichni. Možná, že tebe by jen někde v tichosti zamordovali. Ale pamatuj, že nejdůležitější je služba naší velké ochránkyni.“ „Proto jsem tady, ne?“ „Proto jsme tu všichni,“ zasmál se Jaroslav. „Tak pojď, všechno už je připraveno.“ * Ratbod už o tomto rituálu slyšel, ale účastnit se ho přímo bylo něco úplně jiného. Stál uprostřed pentagramu v kulaté místnosti. V každém jeho cípu stála nezapálená svíčka. Ve vzduchu cítil byliny a vosk ze svící. Brnělo ho celé tělo a nebyl si jist, jestli je to nervozitou, vzrušením nebo přítomností prastarých sil. Obklopovalo ho pět služebníků Velké Matky v bílých rouchách vyšívaných zlatou nití. Jeden z nich byl Jaroslav, vedle něho stála Lena. Ti dva si byli velmi blízcí a oba to byli Ratbodovi přátelé, proto byl rád, že zrovna oni jsou účastníky rituálu. Naproti dalšímu knězi, kterého Ratbod neznal jménem, stála Slavomíra. Krásná žena a představená velehradského chrámu. Poslední byl Perumír, nejvyšší ze slavověrných, který sem přicestoval jen kvůli Ratbodovu zasvěcení. Všichni odříkávali slova ve starém jazyce, který Ratbod ovládal jen málo, takže mnohým slovům nerozuměl. Sám otevřel knihu v kožené vazbě, kterou si přinesl z hradiště. Poklekl a začal předčítat texty zapsané ve staroslověnštině. V knize byly popsány cesty, kterými může následovník Velké Matky ovládat svou sílu. Byly zde rady, jak uctívat Slávu, jak využívat její dary, jak se správně soustředit, jak se uvést do transu a jak se svým vědomím dotýkat okolního světa. Dočetl stránku, položil knihu před sebe na zem a zavřel oči. Vyprázdnil svou mysl a soustředil se tak, jak stálo v knize. Hlasy knězů se začaly měnit v nesrozumitelný šum. Pak se Ratbodovi zdálo, že už není ve svém těle, ale že jeho mysl vyplňuje celou místnost. Viděl sám sebe, jak klečí uprostřed pentagramu. Kněží pozvedli ruce a Perumír k němu přistoupil. Natáhl se a položil mu dlaň na hlavu. Ratbodovi projela myslí prudká bolest a další co si uvědomil, bylo, že leží zhroucený stále uprostřed pergamenu. Kněží nyní stáli mlčky u stěn a s očekáváním na něj hleděli. Ratbod ucítil zvláštní pocit. Pomalu se zvedl a pohlédl na pět svíček v cípech pentagramu. Potom mávl rukou a všechny naráz vzplanuly. * „Napij se, to pomůže,“ poradil Jaroslav a přisunul k Ratbodovi korbel s medovinou. Nově zasvěcený kněz měl po rituálu nejdříve pocit, že může zbořit celý svět, pokud bude chtít. Rychle ho to přešlo a teď se mu zdálo, že neuzvedne ani ten korbel. Jaroslav ho zavedl do krčmy nad chrámem, aby se vzpamatoval. „To je normální,“ mávl rukou. „Zítra ráno už budeš při síle a můžeš začít trénovat svoje nové schopnosti. Já tím prošel taky.“ „Kolik je na Moravě takových chrámů, jako tento?“ zeptal se Ratbod, když se napil medoviny. Její hořká chuť mu skutečně trochu pomohla se uvolnit. „Nevím přesně,“ zavrtěl hlavou Jaroslav a znovu se napil. „Jsou ve všech důležitých městech. V Olomouci, Nitře, Mikulčicích, Děvínu a Znojmě. Vím, že jsou dokonce tak daleko, jako v Blatnohradu, Praze a ve Vratislavi. Ale náš největší chrám, ve kterém sídlí nejvyšší kněz Perumír, leží někde na sever od Líšně. Nikdy jsem tam nebyl, smí tam jen málokdo.“ „Je úžasné, že jste… že jsme vydrželi tak dlouho v utajení.“ „Je to čím dál těžší. Lidí přibývá a králova moc vzrůstá. Ještě před sto lety jsme byli rozšíření, kam až oko dohlédlo, ale pořád musíme dělat ústupky.“ „Můj praděd, Soběslav Moudrý, byl prvním moravským králem. Byzantský císař ho na krále povýšil, protože na Moravě zrovnoprávnil římské a byzantské učení. Nyní se káže jak latinsky, tak moravsky. To byl tenkrát ohromný ústupek, ale pomohl Soběslavovi v udržení své moci. Možná, že až se já stanu králem… možná, že bych mohl udělat něco podobného. Slavověrní by se už nemuseli skrývat, ale mohli by své modlitby provádět v přírodě, tak jako naši předkové.“ „Krásná představa,“ přikývl Jaroslav. „Ale je to naprosto nemožná. Křesťané vedle sebe nesnesou někoho jiné víry. Papež i byzantský císař by tě okamžitě prohlásili za kacíře a nejspíš by proti nám byla vedena další křížová výprava. A jistě si vzpomínáš, jak vypadala ta první. Ani tvůj vlastní lid by to nepřijal. Ne, něco takového teď není možné. Ne, dokud sedí papež v Římě a císař v Konstantinopoli.“ Ratbod na to nic neřekl. Dopil svoji medovinu a postavil korbel doprostřed stolu. Chvíli na něj upřeně hleděl a pak ho silou vůle přitáhl zpět k sobě. „Nech toho,“ sykl na něj Jaroslav. „Kdyby to někdo viděl, tak…“ „Pozdrav Pán Bůh,“ zvolal jeden z nich na celou krčmu a hned přistoupil k ohništi, aby si ohřál ruce. Ratbod ho dobře znal. Byl to Jan z Blatnohradu, panonský kníže, velký válečník a k tomu králův bratr, tedy Ratbodův strýc. Přicestoval do Velehradu před několika dny a čekal, až se král Svatopluk vrátí ze své cesty. Muže, který přišel s Janem, tu Ratbod už zahlédl, ale nevěděl přesně kdo to je. „Jane!“ zavolal na svého strýce. „Ratbode,“ oslovil ho kníže radostně. „Buď zdráv.“ „Rád tě vidím. Od té doby, co jsi přijel z Panonie, jsme si nestihli posedět a popít. Co že ses nezúčastnil dnešní hostiny v paláci?“ zeptal se a nedbale ukázal směrem k hradišti. „Musel jsem přivítat našeho hosta,“ řekl Jan a ukázal na muže stojícího vedle něj. „Představuji ti Adalwolfa von Stein, vyslance císaře Svaté říše Římské. Pane Adalwolfe, toto je nejstarší syn krále a můj synovec Ratbod.“ „Je mi ctí,“ řekl Adalwolf a poklonil se. Mluvil se silným německým přízvukem a Ratbod se neubránil úsměvu. „Mě také,“ přikývl. „Tohle je můj přítel, mnich Jaroslav. No tak tady tak nestůjte a sedněte si.“ „A přineste nám víno!“ zavolal na krčmáře Jan, když se oba usadili na židle. „To by mě zajímalo, proč se tahle taverna jmenuje U zabijáka,“ promluvil německý vyslanec. „Protože tu lidi zabíjejí čas,“ ušklíbl se Jaroslav a ostatní propukli v smích. Krčmář zatím přinesl čtyři korbely vína a rychle popadl pár mincí, které Ratbod hodil na stůl. Byly to neořezané moravské hřivny a stačily na to, aby tu všichni čtyři pili až do rána. „Můj císař, Jindřich pátý,“ začal po chvíli Adalwolf, „mě poslal za vaším králem, abych mu předal dary, jako znamení přátelství.“ „Jsem si jist, že to můj otec ocení,“ přikývl Ratbod a v duchu se zašklebil. Není to ani rok, co císař Jindřich sesadil svého otce a sám usedl na trůn. Než si udělá pořádek doma, tak si chce pojistit své sousedy. Až bude připraven, určitě mu nebude dělat problém, vrazit svým „přátelům“ dýku do zad. Ratbod to věděl. Němci měli na jejich země zálusk odjakživa. „Král by se měl brzy vrátit,“ pokračoval Jan. „Jel na dvůr chorvatského krále, aby vyřešili nástupnickou otázku. Jak jistě víte, král Petar nemá žádné potomky a jak se proslýchá, už ani mít nebude.“ „To určitě dělá radost vám, pane Ratbode,“ navázal Adalwolf potom, co si smočil kníry ve vínu. „Král Petar má mladičkou sestřenici, která by se mohla stát chotí moravského prince.“ „Slyšel jsem,“ řekl Jaroslav, „že na chorvatský trůn má ale zálusk také maďarský kníže Béla.“ „Nechte už té politiky,“ zarazil je Ratbod. „Té si ještě užijeme dostatek.“ „Správně. Nebudeme si kazit náladu řečmi o Maďarech!“ Jan popadl svůj korbel a na několik loků ho vyprázdnil. Pak se začal smát. „Chtěl bych vidět, jak se Béla musel tvářit, když jsem za první křížové výpravy poslal křižáky, aby do Svaté země zamířili přes Uhry.“ „A co je na tom špatného?“ zajímal se Jaroslav. „Mladíku, ty asi nevíš, jak ta slavná křížová výprava ve skutečnosti vypadala,“ odvětil kníže. „Já jsem se jí sám zúčastnil, tak vím, o čem mluvím.“ „Tak vypravuj,“ pobídl ho Ratbod. „Máme před sebou celou noc.“ „Jako první se valil ohromný houf vesničanů a kdejaké lůzy, který vedl jakýsi francouzský šlechtic. Byl to dav, prahnoucí po saracénské krvi, ale nepohrdli ani krví křesťanskou. Byli unavení a vyhladovělí. Převalili se přes zemi a nechali ji vypleněnou a zničenou. V Panonii to nebylo jiné. Kradli a zabíjeli, ale zastavit jsem je nemohl, protože bych si tím proti sobě poštval papeže a konec konců Deus le volt. Proto jsem je poslal do Byzance přes Uhry. A když tyhle houfy chudiny vyplenily Uhry a dorazily ke Konstantinopoli, císař je nechal na lodích přepravit do Malé Asie. Tam celé to slavné „vojsko“ rozprášili Seldžukové. Teprve potom vytáhla do boje šlechta, která udělila nevěřícím lekci.“ Když Jan skončil s vyprávěním, všichni ještě chvíli mlčeli. Adalwolf zatím vzal nový korbel, který přinesla jedna z děveček, a napil se. „Výborné víno. Wohlschmeckend.“ Ratbod přikývl. „In vino veritas.“ | 
1
Aglája 
Wopi 
Connor 