Kvapem se blíží doba domácích hádek, kaprů čekajících v kádích na smrt, vandalských zásahů do lesních porostů, zadlužování majícího vliv na celý příští rok, obžerství, sebevědomí srážících lží v podobě novoročních předsevzetí, depresí ze samoty a sebevražd. Krví zbarví se ruce prochladlých řezníků a stejná barva budiž vetknuta v naše srdce jako symbol tepla. Pohled proletí jako blesk ozářeným městem, až se náhle zúží na zcela makroskopické měřítko a spatří sněhovou vločku. V tu chvíli si uvědomí její krásu, jedinečnost a svobodu. Prostoupí jím zvláštní pocit absolutního smíření a klidu.

Potom Ježíškovi přistála na nose sněhová vločka. Oslík si zrovna odběhl, tak byl Ježíšek trochu promrzlý a ona hned neroztála. Ježíšek malinko zašilhal, jak se ji pokusil dětskýma očima zaostřit. Byla... Dost jiná. A přece dost stejná. Stejná jako za 2007 let.

A ať se cokoliv změní, bude stejná a bude tu jako tichý společník našich dní. To uvědomění zabolí.

Šupináč se mrská...