Po ránu chvilka klidu
a zamlžená okna dní
jak doušek kyanidu
zevšední.

Zamrazí v zádech.
Slunce – led
a potom výdech, nádech.
Hned!
Lampy cejchy pálí do stínů.

Chutnávám často tuhle hostinu,
při níž se nenasytní sytí
touhou, sny a květy denních hvězd.
Jen malé světlo naděje se třpytí
z cest, kam jsme chodívali
spolu, samotní...

Až hmota z dálek náhle znehmotní,
vrátím se k tobě, Bože, najít cit.
Nevděčník básník bez pokory
troufá si slova pravdy klít
do nocí, rán a pološera vět.

Hoď kostky z hory,
ať už si můžem
všechno povědět!