V kamenech vtisklý, lišejníkem, stojí a hledí do dáli. Čas je tím božím kameníkem, jenž tesá osud do skály.
A lidi nejsou schopni zrady…
„Našlapem bahno do zahrady a co je cizí, rádi kradem. Anděly pošlem na smrt hladem umírat celá staletí…
To smrt je naše prokletí!“
A srdce neomylně tepe. Však jeho oči barvoslepé sledují každou křivdu v nás.
Tak jednou skončí naše žití a Země druhou mízu chytí.
Až zmizí osud, zbyde čas… |