Odstrojování; druhá

Nad nádražím
       na kterém vlak nezastaví,
leží hřbitov,
kde se roky nepohřbívá.

Hledám sochy 
           z pískovce, co klame tělem –
tvar jej křiví, než mu vnutí
lidské rysy,
        zkamenělé.

První socha: žena (Není)

Druhá socha: Znovu; Možná
                    náhodně se minem, němí,
                    ve tmě, kterou ulicemi
                     žene slepý požár.

____

                               Druhá

Ona:

Z deště zbývá
                  šedá slina,
která sochám měkčí kůži;
za hřbitovem
               Šebastián,
potrhaný do kaluží,
má pět dírek do osrdí.

Žena, zády ke hřbitovu – –:

Tenká, černá pavučina
vyvlékaná z jejích prstů
            hrotem pera – 

tvrdý osten,
        který táhne nitku noci
z nitra zhaslé dlaně – –

Pohyb vrství
       prázdná pouzdra v mozku mima –
jeho vlasy, z pouzder rostlé,
jsou na papír popadané.

Návěje a ulpívání – –

do všech dějů
      ztajilo se: kdo-ví, co-se-ještě-stane;

pavučina –  kde ji utnout?
Prsty ženy: zotvírané.
____
 

On:

Zmokl asfalt.
kroky znějí břidličnatě.
výdechy jsou zadušené 
                         do skořepin –
                     hořká pachuť.
mlha, vítr: skoro slepý –
náboj, plný provlhlého
                  prachu.

Nesu brašnu
        s malou pastí;
návnadou je cívka filmu – –

Z věže teče zvonovina,
           chvěje, dlouze, membránami –
jsou napjaté do žebroví
jírovce – – Je šero, čtvrtá;
malý chlapec
         hází klackem po kaštanech
                – tělo v mlze: matná črta –,
sbírá v trávě hnědé bulvy –
                   ohýbá se –  živý, hmotný,
                              ještě tehdy,
když sklo vlastní loutku světla,
pak závěrka padne; setlá
               svlečka chlapce 
zmizí do tmy.                
____

Ona a on:

Rudý kořen
        páčíš z krve hrotem pera –
otevřená, než tě scelí
                 návrat vran, jež odletěly
prvním tahem tuše, která
zašila nerv do večera.

Končí osvit blízkých bytů,
                     tma lne ke sklu
závěrkami – –

Jako film jsou okna v řadách
                  zvonovina, rozlévaná
z křehkých lustrů, svléká měkce –
svléká tváře, každé hnutí
                světla, jež se dáví spánkem –
                Samotářem
bez usnutí.

Jako lovec netopýrů 
                   nesu mrtvé loutky světla – –

Pásy filmu: okna v řadách 
                     do tmy, náhle, otvíraná;
vokál: snad... strach, 
                         že se mýlím
v rysech ženy, povědomých
             jako pocit, který sílí –
aniž by si – starý, chromý,
pamatoval předmět pnutí.

Mezi námi,
               na pokraji oživnutí,
šeď a tíha: mžení, kámen:
Šebastián, v němž se mísí
pohled, slovo
(neříkáme).
____

míjíme se.
zhaslé rysy.