Jen jednou jedinkrát jsi vyslovil marnost toho všeho. Za tebou nebylo nic. Jen ten nesnesitelný pocit, který se vystupňoval až do nesnesitelna. Bylo pozdě litovat, vyřčená slova rezonovala o zdi pokoje. Myslela jsem tenkrát, že jsi pochopil. Ale když jsi potom rozsvítil žárovku nad svým stolem, uviděla jsem tvoji tvář. Grimasy a křeče, jež zmítaly tvým obličejem mě děsily. Nikdy jsem tě neznala takto roztěkaného. Usedl jsi za stůl a rozevřel barevný časopis, který tam ležel už pod prachem, protože jsi celé dny nebýval doma a v nocích jsi nemohl číst, protože jsi měl prasklou žárovku. Až tehdy, taková podivná shoda náhod. Ta vrstva prachu se ti rozvířila pod rukama a postupně okolo hlavy. Na chvíli jsi zadržel dech a čekal několik dlouhých okamžiků, než se prach opět usadí. Pak jsi jej setřel do kapesníku a začal listovat v časopise. Nezajímala tě ta spousta textu a barevné obrázky. Ale líbilo se ti šustění papíru při otáčení stránek. To tě uklidňovalo, připomínalo ti to procházky spadanými listy o minulém podzimu. Už klidnější sis prohlížel všechny ty dokonalé tváře a tvá osoba se zmenšovala. Připadal sis malinký, zapomenutý a zaprášený, stejně jako časopis, než jsi jej vzal do rukou. Ptal jsi se sám sebe, proč se ztrácíš, ale nedokázal sis odpovědět. Chtělo se ti křičet, cítila jsem to. Místo toho jsi zůstal mlčet a hlavu sis ukryl do dlaní. Tohle nikdo neviděl, ani by jsi to nikomu neřekl. Když jsi tvář odkryl, byla prázdná. A dlaně se chvěly, jako by z ní vysály všechnu energii. Otevřel jsi oči a uslyšel klavír. Pár tónů, které se neustále opakovaly. Poslouchal jsi a tekly ti slzy. S každým tónem nová slza a pořád dál a ty jsi nechtěl. Nechtěl jsi plakat. Tohle nikdo neviděl. Který šílenec to hraje, říkal sis, to přece nemůžu vydržet. Měl jsi strach, že tě zahltí. A tenkrát jsi vyslovil marnost toho všeho.

Na chvíli jsi usnul. Spal jsi a chvění odněkud zevnitř se ti šířilo rukama, až do konečků prstů. Jako by něco chybělo. Ano. Ale nevěděl jsi, co to je, protože ti to bylo jedno, protože jsi spal. Tak jsem to zkusila za tebe. Najít to, co není, protože to chybí. Stejně jsme si říkali umělci. T.E.N.Z.E. I komára, který kreslil i bez větru vertikální osmice. I kotníků prokřehlých chladem v strachu se postavit. I takhle může vypadat spánek. Je relativní. Zdá se mi ale, že tohle nebyl spánek. Když jsem se dotkla tvého boku, cítila jsem podivné vnitřní dění. Když jsem se dotkla tvého hrudníku, cítila jsem dynamo, jehož skřípot duněl v každém tepu. Rozléhal se stěnami tepen a zvuk pulzoval. Pohla se ti víčka a poodkryla kousek oka a bělmo se zalesklo jako střípek ze sklenice která ti den před tím vypadla z ruky, když jsi se leknul zapadajícího slunce. Pohnul jsi bradou a pootevřel ústa. Narovnal jsi šíji a vydechnul jsi pár smítek prachu z plic. Proplula ti kolem spánků a to bylo vše. Ten večer už jsi pak spal klidně, tak jsem odešla, abych tě nerušila.

Víš, jen trošku znepozorníš a rozepnou se ony pocity, ony myšlenky a výjevy a vejdou bez optání, bez klepání, aby tančily v tvé hlavě. Myslíš si, že se dohodnete, ale nemáš tu zkušenost. Rozevřou se jako mohutné žlutofialové květy exotických rostlin a okvětními listy budou zevnitř tlačit na tvou lebku. Bude se chtít rozskočit, ale ty ji chytneš, aby zůstala pohromadě. Neznáš tu květinu, ale ucítíš, jak ti do žil pustí svou pryskyřici. Toxická modř se smísí s tvojí krví a pomalu ji otráví. Než zasáhne mozek, ještě budeš chtít stihnout spoustu věcí, ale místo toho jen zavřeš oči, abys neviděl. Ale stejně uvidíš. Uvidíš nahotu věcí, všech věcí okolo sebe. Bez jejich konejšícího obalu, bez onoho pseudoklidu, do kterého se balí. Ten se odloupne a jak se bude vypařovat, jeho zápach je obklíčí a v třeštícím ohňostroji naléhavého zániku pochopíš jejich opravdovost, přijmeš ji a v tu chvíli ztratíš i to, o čem sis myslel, že máš napořád. Ztratíš klid, pokud jsi jej někdy měl. Nalézt jej pro tebe bude stejně složité, jako kdysi hledání barev a pohybu. Toužil jsi cítit, toužil jsi vnímat, toužil jsi cítit radost i bolest...teď máš tu možnost. Nejraději by ses vrátil, vidím to na tobě. Budeš plakat a tahat se za vlasy. Každým momentem budeš zápasit, nevěda s čím, budeš se bránit, nevěda čemu a snažit se nevnímat. O to více však bude útoků.
Necháš se spoutat falešnými systémy, přijmeš je za své a tvé kroky ztratí směr. V iluzi půjdeš stejnými místy, které nepoznáš. Budeš potkávat své přátele, kterým neporozumíš a před jejich pohledy se zabalíš do pláště ze svého napětí. Místo knoflíků jej sešiješ provázkem z doufání.