Už v šestnácti jsem vozil mrtvoly pod fialový světlo a potom do márnice. Bylo to šest set metrů /možná víc/ a já chodil ve tmě ve tři ráno nebo i v poledne mezi lidmi stále těch stejných tři sta metrů tam a 300 zpátky. Byla to fakt různá sorta - rozsekaný lidi z bouraček, mladý holky co zhebly na pilulky, dědci s vyhaslýma očima a plesnivou kůží, ženský co zvracely krvavý kroupy, hubeňouři / tlusťoši / malí a velký, nemocný i ty zdravý, co o svý nemoci nevěděli; vozil jsem prostě všechny.

Jezdil jsem s takovou plechovou lornou, ze který leckdy vylezla noha nebo ruka, která se musela zlomit, aby to nevypadalo blbě. Bylo to celkem drsný, ale já měl dobrý žaludek. Vzpomínám si, že jednou tam exla taková babča. Byla jako cigaretovej papírek lehká, ale jejím průserem byl fakt, že byla z jinýho okresu. To léto bylo dost horko, takže tam bylo víc než plno; všude se motala těla lidí, co přišli, aby už neodešli. No prostě, ta babička tam odpočívala skoro v pokoji dobrých 14 dní a byla tvrdá jako pravý bukový. Neuvěřitelný, co se všechno s člověkem neděje. Nakonec ale z toho jinýho okresu přijeli, babičku naložili a konečně odlifrovali pryč. Ještě než zaklapli dveře, byl na jejím místě jinej adept. Jak říkám - dobrej rok!

Taky sestry kolem byly fajn. Někdy některá přišla, abych jí pomohl s Něčím. Ten problémek byl vždycky rychle vyřešenej. Byl jsem takovej bejček, co za lahváče a příjemný dvě půlky šel by světa kraj. Ale kdo v těch letech není, že? Každopádně můžu říct, že jsem tam byl jako ryba ve vodě a kdyby v září nezačínala škola, z toho špitálu bych sotva kdy vylezl. Jo studenej primář taky primář...

Potom se ve mně něco zlomilo. Nevím, kdy se to přesně stalo, avšak pravdou je, že od tý doby se jen nerad setkávám s mrtvými. U těch ženskejch a lahváčů jsem zůstal dodneška /a zůstanu dokud to půjde/, ale pocit smrti je pro mě pocitem zapomnění, pocitem ztracenosti, sepranosti, aj. Na druhou stranu si ale pořád říkám: ale co, odveze je zase jen nějakej 16ti letej floutek, co má rád lahváče a pro dvě půlky půjde světa kraj. To že bude vypadat jako já se vám bude jenom zdát. Já budu mít už nejspíš zlámanou ruku nebo nohu a pošpacírujem si to spolu 300 tam a 300 zpět. Snad mi pak ta babča nevynadá, že jsem vám jako o ni napsal.