LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #36947
Autor:	Monty
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Jiné
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	26.02.2007 21:53
Počet návštěv:	7053
Počet názorů:	34
Hodnocení:	27 6 1 1
Patří do archívu:	<Soukromý> Natasha: Dřeně, <Soukromý> petpos: Rozhodopádně ANO

Love Me Do

Leden 1974

Napsala jsem ti, že tady budu. V laciným hotelu a s dítětem v břiše, s dítětem, který nechci, protože není tvoje. Myslela jsem, že to pochopíš, že přijedeš, protože jsme se přece milovali, milujeme, byla to jedna hloupá chyba. Chybovat je lidský. Kolega z práce, no, učil mně řídit, má nový auto a já čerstvej řidičák, to jsem mu za to měla platit? Fakt jsem tě čekala, lásko. Nad flaškou červenýho, smutná a sama, jenom s tím plodem uvnitř sebe, nemělo to bejt, já vím, ale myslela jsem, věřila jsem, že mi odpustíš, že to nějak... Dala bych to pryč, kdybys chtěl, ale ty tady nejsi - tys to vůbec nepochopil...

Duben 1979

Zvracím v kostele před Ježíšem, má nazelenalou pleť, protože je mrtvej; bezvládně leží v náručí svý mámy a ta je smutná, tak nelidsky smutná, že bych jí snad nejradši nafackovala, aby se probrala a začala normálně fungovat. Protože to je nejdůležitější. Normálně fungovat. A hlavně na ně srát, srát na ně na všechny, na tu paní, co jí někdy říkám mami, na tátu, kterej mně vloni na jaře unesl, aby matku nakrknul, když se s ním rozvedla - kráva jedna - ale mně vůbec nechtěl, jinak by se mnou nejezdil ke svejm rodičům, kde mně museli tutově hned najít; kdybys mně chtěl, tatínku, tak se mnou odjedeš třeba do Prahy nebo do Sovětskýho svazu, ten je velikej a tam by nás nenašli. Jenže jsi nechtěl. Máma taky nechce, proto jsem věčně u babičky a dědečka, zalezlá u knihovny a čtu si Svět techniky, babička mně někdy hladí po vlasech a vzdychá přitom, protože jsem chudinka. Nejsem, nejsem, nejsem! A že jsem zvracela, když na mně na pouti kejvala ze strašidelnýho domu Smrtka, to nebylo proto, že bych se bála, ani proto, že by se mi udělalo špatně ze žlutý limonády a cukrový vaty.
To proto, že já vím, a vy víte hovno. Já vím, jaký to je nebejt. Protože Bůh je láska - a mně nikdo... Nikdo.

Říjen 1982

Jseš moc hodnej, když dovolíš Janě, aby ti říkala strejdo Jéňo. Já vím, že je to problém. Rozvedená s dítětem. A ještě s takovým dítětem. Ale to bude dobrý, uvidíš. Ona se naučí poslouchat. Co umřel můj táta, nemá před nikým respekt, ale to se srovná. Já nevím, zač mně Pánbůh trestá, takovým dítětem. Asi jsem měla jít na potrat, jenže ta ostuda. Táta byl vysoká šajba, na malým městě, prstem by si na mně ukazovali. Fakt, už ze svatební cesty jsem volala mámě a brečela, že se chci hned rozvíst, nakonec jsem to vydržela tři roky, ale nebylo to k životu. Byl samá ženská a když byl náhodou doma, tak akorát spal. Já jsem děsně ráda za tuhle druhou šanci. A až budeme mít miminko, tak-

Září 1986

"Krávo hnusná, pitomá, kam toho tvýho tátu tenkrát čert přines´?"
"Jdi s tím do prdele, máti. Měla jsi brát Antigest."
Dědo, dědečku... měla jsem jít s tebou. Den po pohřbu jsi za mnou přišel poprvý. Stál jsi ve dveřích do obýváku, trochu bledší a průsvitnější, než jsi bejval, a říkals mi, abych šla s tebou, a já ti na to odpověděla, že to nejde, protože jsi mrtvej a já jsem živá. Blbý, co? Vždycky jsi byl víc živej než já, i ty měsíce po smrti, kdy tvůj obraz v rámu dveří blednul, s každým mým "ne" víc a víc; když jsem za tebou poprvý byla na hřbitově, zjistila jsem, že umím mluvit s mrtvejma, že na mně mluví, řvou, protože jsou strašně moc sami a nemají komu odvyprávět, jak žili a milovali, jak umírali, a všichni si mysleli, že mně to musí zajímat, když sama nevím, jaký to je. Když dejchám, potím se a chodím chcát do kytek za barákem, ale přitom nevím, nevím a nebudu vědět.
Oni to měli a vzali si to do hrobů, který otevřeli jenom pro mně, abych to mohla mít aspoň zprostředkovaně.
Měli jste radši držet huby, mrtví. Bylo mi sedm let. Umřel mi jedinej člověk, kterej mně měl rád a to ještě jenom proto, že byl pederast a úchyl. Ale já to nevěděla. Já jsem dědečka milovala. Umřel dřív, než mi začaly růst prsa a chloupky na pipince, proto zůstal v mejch vzpomínkách čistej a ušlechtilej jako nějakej pohádkovej rytíř.
I když jsem pohádky odjakživa nenáviděla.

Leden 1993

Chce se mi zvracet, když vidím milence v parku, v tramvaji, říkám si, že stejně všichni lžou a jde jim jen o to, aby si zašukali, ale když slyším, jak se smějou, jak si šeptaj sladký nesmysly, když slyším to trapný mlaskání, jak po sobě jdou jazykama, radši bych je zabila, hned, a strašně bolestivě, aby pochopili, jak moc byli šťastný i se svejma pětkama z biologie a křivejma nohama a rovnátkama, jak moc, že jim bylo dáno. V tom umírání by přišli na to, jak moc je to, co pokládaj za normální, jak moc je to pro někoho, kdo to nemá a kdo nad tím ohrnuje držku, protože teď už může, už se vylízal z nejhoršího. Už to nebolí. Už to jenom rozčiluje. A sere. Protože vy všichni lžete, jste banda sobeckejch grázlů a -
Dřív, než jsem to mohla udělat, zajela jsem si do RIAPSU a všechno jim to tam ze sebe vysypala. Teda, všechno ne. Něco. Jenom část. I tak mi hned začali vypisovat kartu.

Říjen 2000

Fňuk, fňuk.
Sluchátko je úplně vlhký od slz a hlenů, vtahovanejch zpátky do hlavy pro lepší dramatickej efekt.
"Víš, když mi Monička provedla takovou věc... a zrovna na mý padesátiny... tak já jsem se rozhodla, že odteďka budu mít za dceru tebe."
Asi mám jásat.
"Prosím tě, mutti... na to ti sere pes."

Únor 2007

Jéžiš marjá, tak mi to přece normálně řekni, ne? Co je v tom za problém? Nesnaž se vzbudit ve mně dojem, jako že mi nechceš ublížit. To už nejde, mně ublížit. Tos měl přijít před dvaceti, možná třiceti rokama. Nějaký smutný obličeje a významný pohledy, prosím tě... nejsme děti. Podívej, ber to tak, že je to pořád lepší než drátem do oka. No jo, jasně, je pěkná. Sexy. Se k sobě hodíte. A když to vybalíš na rovinu, bude to férový, já se nechci nic domejšlet z toho, že mi přes stůl podáváš mobil s její fotkou. Chce se k tobě vrátit. Fajn.
Když ji miluješ, není co řešit...

Počet úprav: 4, naposledy upravil(a) 'Monty', 26.02.2007 22:13.