Je večer, spánek odháním zem ještě rezonuje klekáním klekám i já, bych připustila že na tom málem druhém břehu jsem skrz tvou bolest pochopila že ještě bude něco zpěvu a že snad smím se radovat a sejmout tíhu světa z ramen.
Tak budiž pravda vyslovena že jsi můj muž já tvoje žena. Na věky věků.
No zas taková samozřejmost to není, když to někdo napsal...taky sem takový básně písával a...:-))))) ale když to říkáš takhle odhodlaně, tak to tak určitě bude :o))
To je celkem zajímavé, pro mne je tam ten amen naopak stěžejní a důležitý, něco jako tečka za větou. Každá modlitba tak končí, bez toho to nejde.
Amen :-)
a díky za kritiku.