Projížděli jsme centrem Káhiry a všechno mělo takovou podivnou našedlou barvu. Na všem byl povlak ze směsi písku a smogu. Byla jsem zvědavá na Nil, který se vinul středem, ale ve finále jsem usoudila, že Dunaj v Bratislavě je podstatně širší. Jako veletok příliš nepůsobil. Blížili jsme se ke Gíze, když Sylvie řekla:
   „Za chvíli budeme u pyramid, připravte si šedesát egyptských liber na vstupné.“
   „Egyptských liber?“ podivil se Tom.
   „Počkej… nechceš mi říct, že jsi je nevyměnil?“
   „No, ne… já si říkal, že to vyměním někde tady. Prosím vás, dají se tu někde směnit dolary za libry?“
   „Nedají,“ odvětila průvodkyně, „vždyť jsem vás na to upozorňovala.“
Ne, nebudu se rozčilovat. Nebylo by to nic platné. Musel dělat report do práce. Přece! Chjo… jednou přijdu do nebe. Jestli ho nezabiju.

   Přijeli jsme pod pyramidy a na záchodě jsem díky tomu platila padesátidolarovou. Babka se na mě zkušeně podívala zpod hustého obočí takovým testovacím pohledem a začala mi vydávat chaotickou směs dolarů a liber, aby mě zmátla. Povedlo se jí to dokonale. Než jsem si přepočítala, kolik je za jeden dolar těch jejich liber a kolik to je našich korun, a než jsem si vysčítala navrácené dolary a libry, tak jsem ve finále zjistila, že to byla nejdražší malá potřeba v mém životě. Stála mě asi dvě stovky. Ale řešte to, když máte v břiše přeplněnou nádrž, co hrozí protržením a za sebou dav turistů, co to taktak drží. Umlátili by mě, kdybych zdržovala frontu.

   Vystoupili jsme z autobusu a stoupali do mírného kopečka k pyramidovému poli. Kromě turistů byla všude spousta Egypťanů na velbloudech a užívali jsme si překrásných pohledů na ta elegantní zvířata se siluetami pyramid a modrou oblohou nad nimi. Ušli jsme sotva sto metrů, náš autobus projel vstupní branou a znovu nás nakládal, aby nás převezl na kilometr vzdálenou vyhlídku. Chtěli jsme se pokochat tou krásou, chtěli jsme se nechat okouzlit věčností, chtěli jsme zažít genius loci toho tak slavného a starobylého místa, chtěli jsme pocítit ducha historie. To jsme chtěli. Ale pocítili jsme beduíny. Vrhli se na nás jako smečka šavlozubých tygrů s mentalitou vyčůraných lišek:
   „Foto… počkej… turban… posaď… jo, tak nejlepší…“ Chtěli jsme si udělat pár fotek, ale zařídili to za nás. Vrhli se na nás tři, zatlačili nám do ramen, až jsme sedli na zadek takovou rychlostí, že jsme tu zídku snad napraskli a začali nám motat kolem hlavy strašně smrduté hadry. Nějak jsem si přes ten puch ani neuvědomovala všechny ty bakterie, vši a blechy, velbloudí i lidské, co mi asi lezou po hlavě. Udělali jsme „sýr“ jak nesvéprávní debílci a pak z nás začali tahat bakšiš. Aranžování scény se účastnili tři, takže i honorář požadovali trojnásobný. Myslím, že ani Robert Vano by si o tolik neřekl. Když jsme nechtěli dát tak moc, začali být dost agresivní. Přiotráveni tím puchem jsme zaplatili a pak dali pokoj a vrhli se na jiné chudáky. Měli to logisticky tak zmáknuté, že leckterá firma by se od nich mohla učit.

   Na slunci bylo asi šedesát stupňů a po pěti minutách se mi připaloval mozek a začala jsem cítit své vlasy. Vydávaly ze sebe poslední zbytečky vody a přivolaly mi vzpomínky z dětství, kdy jsem se poprvé kulmovala babiččinou železnou kulmou, co se nahřívala nad plamenem. To se leckdy stalo, že jsem ji tam podržela o pár sekund déle a místo veselé vlnky si na hlavě vytvořila přepálený chemlon podobné kvality a konzistence jako ten opravdový, co naše mámy tehdy vpichovaly žhavým šídlem do mřížkované látky a tvořily tak  nevkusné barevné koberečky. Snad se mé vlasy z toho žáru vzpamatují.

   Většina pohlednic s pyramidami je focená tak, že se na pozadí nekonečné pouště rýsují tři obrovské jehlany. Vyvolává to dojem široširé pustiny, rozlehlého prostoru a izolace těch čtyři tisíce let starých památek. Ale opak je pravdou, pyramidy jsou v podstatě ve městě. Ze dvou třetin je městská zástavba z jedné třetiny volný vyvýšený prostor a za ním Sahara. Fotografie se vždy dělají s pozadím pouště, takže to působí tak nějak monumentálně i romanticky. Autobus nás vezl zpět k pyramidám a vyklopil nás u té největší, Cheopsovy.

   „Faraón Cheops stavbou téhle pyramidy přivedl Egypt na grunt, takže ho po jeho smrti z téhle monumentální hrobky odstranili i s kanopami. Tak byli vzteklí. To je pro Egypťana největší trest, protože bloudí mezi dvěmi světy a nemá klidu. Dokonce zničili i všechny jeho sochy a cokoliv dalšího, co by ho připomínalo, a tak o jeho existenci svědčí jen malinká soška s jeho jménem, která je k vidění v Egyptském muzeu.“

   Dostali jsme hodinu rozchod a vydali se na obhlídku pyramid. Jenom obejít Cheopsovu pyramidu trvá celkem dlouho, protože její obvod je kilometr dlouhý. Zakláněli jsme hlavy a zírali na ty nekonečné tuny kamenných kvádrů. Každý byl vyšší než dospělý člověk a moje hlava nedokázala pobrat, proč, proboha, na sebe vršili ty miliony tun masivních šutrů! Z Kolosea se mi podlamovala kolena jakou mělo auru, ale tady furt nic. Šutry, šutry, šutry. Jeden na druhý až do zblbnutí. Třicet let to na sebe vrší a co dál?

   Kolem těch velkých pyramid je několik menších, které sloužily jako hrobky manželkám a matkám. Do pyramidy Cheopsovy matky jsme se rozhodli podívat. Před vchodem stál beduín, nebo někdo, kdo se tam zrovna nachomejtl a za jednu libru nás pouštěl dovnitř. Člověk by řekl, že pyramidy jsou duté, ale mnoho volného místa v nich zrovna není. Od vstupního otvoru se v úhlu čtyřicet pět stupňů svažuje velmi nízká a úzká chodbička, kterou scházíte v předklonu. Dojdete na plošinku, kde chodba změní směr, ale stále pokračujete v prudkém sestupu, s tělem do pravého úhlu. Na konci té chodby je pohřební komora. V tomto případě byla zhruba tři metry na tři metry. Nebyl z ní žádný jiný východ, než ten, kterým jsme zrovna přišli, ani žádné větrání. Sestoupili jsme do té malé místnosti a za námi šli další a další. Za chvíli nám došlo, že beduín nás pouští dovnitř, aniž by počítal, kolik lidí vešlo a aniž by řekl:
   „Stop! Musíte počkat, až ti, co jsou dole, vylezou ven.“

   V místnosti nás už bylo patnáct a nás polévaly litry potu, vedro bylo nesnesitelné a vzduch nedýchatelný. Lidi začala přepadat panika a klaustrofobie mohla dostat i ty, kterým malé prostory jinak nic nedělají. Pocítila jsem potřebu být vtipná a tak jsem pronesla:
   „A jediná nevýhoda tohoto zařízení je, že se nám v dole hromadí horníci.“
Cimrmanologové pochopili a zasmáli se a ostatní se na mě překvapeně podívali. Asi si mysleli, že to je první stupeň hysterie. Možná měli i pravdu.

   Pak jeden duchapřítomný muž křikl:
   „Stop! Zastavte se, není tu místo, musíme nejdříve vylézt.“ Celý had se v chodbičce zastavil a my se vraceli zpět stejnou cestou, ale s tím rozdílem, že pokud tam nebylo dost místa pro jednoho, tak dva lidé se tam míjeli ještě daleko hůř.

   Vystoupili jsme do palčivého slunce propocení až na kost a na pokraji mdlob a začali se shánět po čemkoliv k pití, s pocitem, že jsme zrovna z něčeho moc ošklivého vyvázli.  Beduín si dál u vchodu vybíral bakšiš.

pokračování příště...