Ráno mě probudilo bublání. Zvuky ale nevycházely z útrob budovy, ale z mých vlastních. A je to tady, pomyslila jsem si. Slivovice, kterou jsme si každé ráno dávali pro vypálení červa, nezabrala. Tak jsem blbá nebo mladá? Neměla jsem včera pít tu bakardi kolu s ledem. Přece vím, že led je to poslední, co by si člověk měl v těchhle končinách dávat. Pozdě. Mohammed z bazénového baru nám ho nakládal požehnaně, zatímco smlouval, kolik chceme za naši Lucku velbloudů. Že prý ji strašně miluje. Skoro tak moc jako svou ženu.

   Odplazila jsem se na záchod a ten se na další dvě hodiny stal mým obydlím. S náporem těchhle potíži jde ruku v ruce celková slabost organismu a tak jsem střídavě ležela na chladivých kachličkách koupelny, abych neomdlela a střídavě v posteli, pokud se mi tam podařilo dovrávorat. Štrykovala jsem nohama jako čerstvý maturant, co mu nikdo neřekl, že zelená a vlašský ryzlink se nemají míchat. Jednotliví členové rodiny se na mě chodili během dne dívat, jestli ještě žiju a nosili mi suché housky a polévky v plastovém kelímku na sodovku. Hodní sousedé, kterým jsme říkali Máma a Táta, nám půjčili jedno balení místních prášků proti průjmu. Těch prášků, které nosily delegátky na schůzky a prodávaly je za jeden dolar zoufalým dehydrovaným a které v místní lékárně prodávali za padesát dolarů, protože věděli, že nemáme jinou možnost, než je tam  koupit. Tomu říkám marže. Ale vydělat na bílém zápaďákovi je přece věc záslužná a chvályhodná, tak proč ne, že. Když nechce koupit, tak ať se, s prominutím, třeba posere. Doslova.   

   „Jdu na recepci zaplatit ty výlety,“ houknul na mě Tom a zmizel. Já upadla do spánkového bezvědomí. Už hodinu jsem nebyla na záchodě a zdálo se, že prášky provedly blokaci lokálních virů dokonale. Ani nevím, jak dlouho jsem byla mimo čas a prostor. Probralo mě až nadávání nějaké rozostřené figury u mé postele:
   „Představ si,“ máchal na mě rukama můj muž, „že do té Káhiry se jede v jednu ráno a zpátky se přijíždí o půlnoci a do Petry se vstává hned na to ve čtyři a návrat je taky v noci.“
   „Cože?! Tak, jsou oni normální? Dvě noci nespat a přes den chodit v padesátistupňových vedrech po památkách? To nemůžeme zvládnout. A už vidím naše holky, jak se do toho hrnou.“
   „Říkám jí to, proč to tak blbě za sebou naplánovali a ona se tvářila, že má prvních pět tříd obecné a neví, jakou řečí mluvím. Lidi na mě koukali, proč prudím, nikdo se ke mně  nepřidal… vypadal jsem tam jak debil!“
„No, tak cos udělal?
„Co? Zaplatil jsem je… ale teď uvažuju, jestli to bylo rozumné.“
„Nevím. Už vidím holky, jak jsou nadšené, že místo laškování se švarnými animátory musí dva dny v kuse prolízat staré šutry. Ty mají k Cheopsovi asi tak stejně vřelý vztah, jako já k výprodeji fotek Paris Hilton.“ podotkla jsem ironicky.

V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.
„Kdo je?“
„To jsem já.“
To je teda odpověď.
Tom otevřel dveře a za nimi stál Táta. Chvíli si tam něco šuškali:
„Vladi, kde máš ty prášky?“
„Tady. Co se děje?“
„Už je taky potřebují. Máma usnula a když se probrala, nestihla doběhnout. Teď sedí na záchodě a protíká jak dobře namazané trubky.“

Tom se odběhl domluvit s holkama ohledně výletů a dopadlo to přesně, jak jsem předpokládali.
„Cožééé?... V jednu v noci?... A pak zase ve čtyři?!... Jééééžiš.“
 Tak se sebral a šel vrátit Káhiru. Holt pyramidy neuvidíme.

Večer jsem koukala na televizi a zbytek rodiny obdivoval v amfiteátru fakíra, co skákal na sklo a lehal si na lůžko z hřebíků, zatímco po něm rajtovali tři lidi. Šlo o kanál Dubayi a film mi byl velmi povědomý. Už jsem ho někde viděla… Ano!  Glenn Closeová a Jeff Bridges… vždyť to je přece ta kriminálka Zubaté ostří! Jak ona hraje obhájkyni, co ho vyseká z obvinění z vraždy manželky, začne s ním chodit a pak zjistí, že ji opravdu zabil. Moment, ale něco tam chybí! Vždyť ten film je o polovinu kratší! To je divné…

Přepnula jsem na další kanál, kde šel doktor House. Zrovna epizoda, ve které se jeho podřízená vyspala s jeho podřízeným. Zkárovala se, mrskla s ním o dveře, přiblížila svá dlouho nepolíbená a kariérou zaměstnaná ústa k těm jeho a zrovna, když jsem se těšila na vášní nabitou scénu, tak střih, čepice do očí a provinilý výraz ráno ve výtahu špitálu. Co je? Samozřejmě, že doktor House věděl okamžitě „vo co gou“, ale chlípné oko divákovo si neužilo.

Pak jsem si uvědomila, že vystříhali všechny scény s byť jen náznakem erotiky. Žádný fyzický kontakt, žádný sex a dokonce ani žádná pusa. Tohle udělat s americkým filmem znamená zbavit ho obsahu, o myšlence nemluvě, protože ta tam většinou nebývá, ani když není vystříhaný. Že pak film nedává už vůbec žádný smysl, zjevně není důležité. Z celovečerního filmu se jim tak podařilo udělat filmový týdeník.
I když… možná je to cesta.

pokračování příště...