Pokud má člověk nasednout do letadla typu airbus měsíc poté, co se jeden zřítil s více než dvěma sty pasažéry do vln Atlantiku a pár dní potom, co jiný airbus spadl někde na Středním východě, vyžaduje to od něj buď duševní nepříčetnost nebo pečlivou bojovou přípravu. My zvolili špiritusovou narkózu. Dávat si ke snídani slivovici je zvykem u alkoholiků a zoufalců. My byli to druhé:
   „A neletíme, mami, airbusem, že ne?“ ptala se nejistě Lucka.
Pánbůh mi promine, ale rozhodla jsem se lhát:
   „Ne, Luci, letíme s ČSA, to je dobrá firma. Těm nikdy letadlo nespadlo.“ Přece jí nebudu vykládat, že typ letadla a provozovatel linky jsou dvě rozdílné věci. A že typ stroje je teda, jak na sviňu, opravdu airbus. Ano, znám ty chytré statistiky o tom, jak je letecká doprava nejbezpečnější ze všech, obzvláště v porovnání se silniční. Ale nějak mě to neuklidňuje. V autě obvykle můžete situaci ovlivnit. Strhnout volant, dupnout na brzdu, prostě něco udělat. V letadle se odevzdáváte do rukou jiného člověka, kterého neznáte a stroje, který taky neznáte. A když se něco stane, máte téměř stoprocentní jistotu, že končíte.

   Seděli jsme v odletové hale a s nuceným veselím  koukali na naše letadlo, které zrovna tankovalo palivo. Já myslela na těch padesát rodin, co tady před týdnem strávilo den a noc, zatímco kolem jejich stroje běhala parta deseti techniků, co rozhazovali rukama, kroutili hlavou, gestikulovali a mnuli si zamyšleně bradu. Po dvou dnech informací „poletí, nepoletí, poletí, nepoletí“ oznámili zdecimovaným dovolenkářům, co mezitím zestárli o deset let, že si můžou nastoupit. Někteří to psychicky nevydrželi, inzultovali zaměstnance cestovky, prokleli je až do třetího kolena a vrátili se i s kufry a brečícími dětmi domů:
   „Raději bez dovolené, ale naživu. Do toho verglu teda nesednu!“

   My ale o týden později do „toho verglu“ sedli. Panák před cestou naše smysly sice lehce otupil, ale aby to mělo opravdu účinek, museli bychom stáhnout půllitr. Přetížení nás zatlačilo do sedadel a když pilot zvedl letoun nad plochu letiště prudčeji než je obvyklé, v letadle to zahučelo a ze mě vyklouzlo:
   „Proč jsme, do prdele, nejeli na Vranov.“ Ivanka a Lucka mě držely za ruce a choť si musel vystačit přes uličku sám, pokud nechtěl drtit tlapu zpoceného hromotluka na vedlejším sedadle. Navzdory tomuto začátku ale další cesta probíhala v poklidu a přežili jsme i přistání v Tabě. Záměrně jsme si pro pobyt v zemi faraónů nevybrali Hurghádu, továrnu na turisty, ale malé městečko v asijské části Egypta, na Sinajském poloostrově. Měli jsme v plánu navštívit pyramidy v Gíze a skalní město Petra v Jordánsku a z Taby byla obě místa dostupná.

   „Bakšiš… bakšiš… jeden dolar… čeko, cheský holky…“ Když jsme zaslechli tato slova, docvaklo nám, že jsme opět v kultuře, kde je bakšiš nejčastěji používané slovo, a kde nesmíme skočit na přátelské „sadarmo“, protože jinak se vrátíme domů nejen bez peněz, ale snad i bez končetin. Bakšiš za přehození kufru z pásu na zem, bakšiš za ukázání směru k autobusu, bakšiš za naložení kufru do nákladového prostoru autobusu, bakšiš za to, že nás pustí na záchod… bakšiš snad i za vzduch k dýchání. Než jsme nastoupili do autobusu, byli jsme o pět dolarů lehčí.

   Autobus vyrazil na čtyřicet kilometrů dlouhou cestu do Taby. Cesta se vinula hlubokou roklí a okolní scenérie byla děsivě krásná. Nějaký obr rozťal obrovskou mačetou vysoký růžový masiv Sinajského pohoří a z jeho vrcholů hrozily monstrózní balvany zavalením cesty. Báli jsme se kýchnout, abychom nespustili lavinu, co by nás pohřbila pod kamenným příkrovem. Serpentiny se odvíjely, minuli jsme autobus, co se mu kouřilo zpod kapoty a byli rádi, že v něm nesedíme my. Tam, kde na chvíli hory vyklidily pole, se objevila poušť. Hleděla jsem na tu nehostinnou vyprahlost a říkala si, jak tady může, proboha, vůbec někdo přežít:
   „Jestli touhle pustinou vedl Mojžíš Židy z Egypta, tak to byl teda frajer.“ Teplota na slunci tak kolem padesátky, nikde ani náznak rostlinstva, a teorie o hořícím keři, co se tady měl údajně podle Bible zjevit, vzala rychle za své. Ledaže by právě v tom tkvěl ten zázrak. Na Sinaji jinak žádné keře prostě nejsou. Není tam ani obyčejná tráva. Jediná zelená barva, co byla široko daleko k vidění, byla ve tváři naší Lucky:
   „Mami, mně je z těch zatáček blbě.“

   Míjeli jsme obydlenou část pustiny a mezi chatrčemi, pokrytými potrhaným igelitem a kusy plastů se pásly na kamenech kozy. Jakým způsobem se podařilo evolučně přetransformovat trávící trakt kozy z trávy na pískovec nevím, ale nějak to udělat museli. Nad lavorem s vodou se skláněli dva velbloudi a když vzhlédli, aby se podívali, co to kolem jede, na chvíli se dokonce políbili. Jejich dlouhé krky vykreslily tvar srdce a najednou byl v téhle žhavé výhni i život. Koukli na nás a věděli své. Hotelové komplexy už byly z dálky vidět a kontrast mezi chudobou místních obyvatel a krásou a svěžestí uměle zavlažovaných zahrad, osázených datlovými palmami byl tak velký, že jsme se až styděli za to, že bydlíme v hotelu. Ale právě tyhle snobácké oázy pro turisty dávají místním lidem práci a výdělek. Bez nich by umírali hladem, (pokud teda nefungují na šutrech, jako ty jejich kozy). Když vidíte, jak žijí, dáváte bakšiš i dřív, než si řeknou. A to skoro nejde stihnout. Oni si říkají snad ještě dřív, než vás vidí.

   „Kristepane to je vedro,“ podotkla Iva, když jsme vystoupili z autobusu. Před námi se placatila nízká bílá stavba s chladivou příjemnou recepcí a v ní spousta osmahlých Egypťanů,  turistů různých národností, obchůdky s tabákem, parfémy, vodními dýmkami, africkými halenami a dřevěnými soškami, bankomat a restaurace. Pestrá směs vůní a jazyků se vznášela nad hlavami hostů a snad ve všech křeslech seděli chlapíci s notebooky.
   „Vidíš, to co já? Oni jsou na dovolené a buší tu do klávesnice. Nevěřím.“
Dneska už se prostě bez wifiny v  hale neobejde žádný hotel. Lidi blbnou s prací i na dovolené. Převzali jsme si čipové karty a šli se ubytovat na pokoje.

   „Hele, ještěrka,“ zavolala Ivanka při vstupu do chodby. Na stěně běžela malá zelená potvůrka s přísavkami na průsvitných nohou.  Kmitala, aby se stihla schovat pod hydrant.
   „No vida, změna. Obvykle nás u moře vítají švábi,“ podotkla jsem lakonicky.
Tady ale bylo úplně jiné prostředí, než jaké člověk zná od Středozemního moře. Vzduch nebyl vlhce slaný, ale suchý jako troud. Když jste ho dýchali, tak se vám sliznice potahovala jemným pískem a vytvářela smirglpapír různé tloušťky. Přestože byl podvečer, nebyla znát žádná úleva proti dennímu žáru. Nefoukalo totiž od moře, ale z pouště, a tak bylo dobrých čtyřicet ve stínu, a my šli proti horkému větru. Takový vítr z pouště se prý jmenuje khamsin. Jestli si to chcete představit, tak si pusťte fén v poloze „hot“, nasměrujte si ho na obličej, před něj si na dlaň nasypte písek, představte si, že fouká na celé tělo a vydržte tak třeba pět minut. Ne, to opravdu nejde.

Zapadli jsme na pokoj, skočili pod sprchu, kde byl problém pustit studenou vodu, protože z obou kohoutků tekla horká a do pěti minut byli v limbu.

pokračování příště...