Všichni je znáte. Tedy alespoň pokud zrovna nejste z těch, co žijí mimo civilizaci v různých oppidech (Benešov, Jihlava, Olomouc…), případně rovnou v tvrdé divočině, ohrožováni místními kravami. Teď nemluvím o těch chovných, ale o dojičkách, které zřejmě od svých vemenatých kolegyň jisté prvky divokosti převzaly. Po bohatých zkušenostech mohu dnes s jistotou prohlásit, že podivné halekání, ozývající se z kravína a trvale podbarvující venkovský život může znamenat jediné: polední přestávku.

Tak tedy, od zvířat ke zvířatům. Druh, o kterém budu mluvit, se vyskytuje pouze v oblastech zastavěných, obydlených a betonem zalitých. Našli by se zajisté lidé, kteří by tato zvířata považovali za příslušníky našeho druhu Homo Sapiens Sapiens, ovšem nenechte se mýlit. Zdálky, a především za noci, kdy jsou nejvíce aktivní, je skutečně obtížné na první pohled odhalit odlišné znaky.

 
Jeden můj přítel tuto osudovou chybu skutečně udělal a při své večerní cestě domů se mylně domníval, že skupina individuí, stojící zády k němu u betonové zídky, jsou lidé. Ve chvíli, kdy se přiblížil na vzdálenost menší než velkou, počali tvorové projevovati zájem o jeho osobu větší než malý. Přítel je již třetí rok studentem matematicko-fyzikální fakulty a když jsem mu na našem nedávném setkání ukázal v novinách článek o válce v Iráku, naštvalo ho, že pod čarou nenalezl řešení. V každodenním životě se tedy příliš neorientuje a proto když ho podivní tvorové obstoupili v kruhu, nejprve se domníval, že budou měřit poloměr. „Pánové nehýbejte se, takhle to nevypočítám…“ bláhově prohlásil přítel, ťukaje něco do kalkulačky. „Vole naval to sem vole“ ozval se jeden z kruhu a po kolmici vymrštil ruku směrem ke středu, aby ji opět stáhl spolu s kalkulátorem. Další slova už nepadla, intelektuální baterie členů kruhu byla zřejmě vyčerpána. Vlastně slova už ani nebyla třeba. Tím, co přítel po pár minutách potřeboval byl list, kterým by mohl zakrýt místa, která po očišťující fit`n slim kůře místní fauny zůstala odkryta.

 
V dnešním poučném článku jsme tedy kromě toho, že Helena Vondráčková je stará fuchtle zjistili také to, že zájem zvláštních sídlištních uskupení nesměřuje většinou k našim matematickým schopnostem, nýbrž spíše k našim peněženkám, mobilům a v neposlední řadě i iluzím, které o těchto „nevinných andílcích“ ještě spousta z nás má.