Těžký život spisovatele

To se tak jednou spisovatel rozhodne, že napíše něco, co ohromí celý svět. Usadí se v křesle a čeká, až ho napadne, o čem by měl psát. Prosedí tak hodinu, vypije kávu, ale ten pravý nápad ne a ne přijít. Zklamaný spisovatel tedy pokrčí rameny a jde dělat jiné věci. V tom ho něco napadne. Nechá všechno ležet a běží myšlenku zapsat. Naneštěstí nemůže nikde najít nic, čím by se dalo psát. Horečně si opakuje svůj drahocenný nápad a vytahuje šuplíky a přemlouvá vysloužilá pera, aby se ještě na chvíli vzchopila a zaznamenala jeho myšlenku.

Mezitím, co takto cíleně likviduje pořádek v domácnosti, se jeho nápad pomaloučku vytrácí a zbývá z něj pouhá kostra. Jakmile se mu podaří získat píšící pero, zjistí, že už vlastně není co zapisovat, a tak se rozmrzele vrátí k své práci.

Někdy se ovšem poštěstí, že má spisovatel své psací náčiní při sobě, dokonce má na co psát a může se tedy pustit do díla. Ani zde ale není jisté, že vznikne dílo takříkajíc světoborné. Dle zákona schválnosti právě v okamžiku největšího soustředění je po ubohém spisovateli největší sháňka. Jako jediný muž v domácnosti musí okamžitě vyměnit žárovku, posekat trávník či vyvenčit psa. Spisovatel ví, že všechny tyto práce můžou počkat. Dokonce se o tom snaží přesvědčit ostatní zúčastněné, ale málokdy uspěje. Tak tedy se slzou v oku opouští rozepsané dílo a dává se do vyměňování té zatracené žárovky. Že během výměny zapomene polovinu nejlepších nápadů snad ani nemusím dodávat.

Představme si nyní hypotetickou situaci, kdy je rodina v bezpečné vzdálenosti, nikde se nic pořádného neděje a spisovatel může psát. V tyto vzácné okamžiky zcela upustí uzdu své fantazie a slova sází na papír s obdivuhodnou rychlostí. Zdá se, že ho nemůže nic zastavit. Za pouhou hodinu napíše celou první kapitolu své nové knihy a je se svou prací opravdu spokojen. Celou si ji přečte a zdá se mu takřka dokonalá. Rozhodne se, že ji přečte své rodině při první vhodné příležitosti, aby si vyslechl její názor a případné pochvaly. Ovšem ani zde nejde vše tak, jak by si představoval. Většinou to funguje asi nějak takto:

„Honzíku, pojď sem, chci ti něco přečíst. Určitě se ti to bude líbit.“

„Nemohlo by to chvíli počkat?“ ptá se syn, aniž otočí hlavu od monitoru počítače. „Ještě musím zlikvidovat pět nepřátelských lodí.“

Smutný spisovatel se přesune do pokoje dcery. Ta právě sedí před zrcadlem, což dělá po většinu dne, a šlechtí se.

„Jituško, něco jsem napsal. Můžu ti to přečíst?“

„Když se ti chce, proč ne?“ řekne dcera. Spisovatel si odkašle a začne číst. Jenže nedočte ani první větu a tu už pod okny troubí klakson nějakého auta.

„Už budu muset jít, tati, přijeli pro mě kamarádi. Dočteš mi to večer, ano?“ a zmizí rychlostí blesku.

Poslední možnost je spisovatelova manželka. Nalezne ji v kuchyni nad hrncem něčeho voňavého. Souhlasí s vyslechnutím příběhu a při tom vaří. Spisovatel jí tedy přečte své nové dílo. Jí se ale nezdá tak dokonalé jako autorovi. Ba naopak, je nudné a utahané. Navrhne mu asi tak dvacet změn a s úsměvem na tváři odchází k sousedce na kávu.

Teď je spisovatel dokonale zničen. Jeho dílo bylo zneváženo a rozneseno na kopytech. Zahodí psací náčiní do temného kouta a zařekne se, že už nikdy nic nenapíše. A slib skutečně dodrží. Přinejmenším do doby, než dostane nový nápad.