Prý, prý jsem byl klidný a uvážlivý člověk. Dennodenně seděl v kanceláři, velké kávové žufany popíjel, cosi počítal, jen malinko a málokdy vypěnil. Třeba když v dynamickém výpočtu zatížení nosníků příhradové konstrukce jsem ujel nad povolenou mez. Jistě, mohl jsem okamžitě nasadit lepší třídu oceli, vyšší profily, posílit šrouby. Ale to já ne! To tedy ne. Já škudlil!

Chtěl jsem šetřit peníze investorů! Lačně čekal uznání vrchnosti, poklepání po ramenou a možná i víc...

Naopak mne můj pán a zaměstnavatel docela neomaleně nařídil, skrze písemný příkaz vydatlovaný rozcapenou asistentkou, doškolení dorazivšího nového softwaru do kraje. Do míst, kde prý také vyvěrají léčivé prameny. Chápete to, taková neomalenost a dvojsečnost? Nechtěl jsem, jenže na mé místo vedoucího se již tlačila bezostyšná banda nově titulovaných hajzlíků po absolutoriu. Prý nová krev, nová éra! Kurva drát, žádné zábrany nemají! Tak jsem jel, abych omládl v léčivých bublinách nové doby a nové vlně stačil.

A teď, teď sedím na posteli tak hanebné a podivné, že je situace k doslova posrání. Má břišní dutina, tedy moje střeva tenká i tlustá již nesnáší změny na cestách a povolují. A proč? To se ptáte správně, totiž ta postel se mnou trčí v nalezeneckém Krajském ústavu psychiatricky labilních osob. Někteří tomu neslušně říkají kyber-cvokhaus. Na pelesti u nohou postele řve na návštěvy diagram překročeného bodového normativu společenských prohřešků a hnusně vzdálené datum mého možného propuštění a odpuštění. Zatím mne omarkovali na jedenáct měsíců. Blazeovaný bílý plášť se mi pravidelně už v šest ráno cynicky pošklebuje při polykání medikace, že si to „se mnou může při neposlušnosti pan primář vyřídit“, že očekává mé pokání a spolupráci v převýchově.

Jenže já, já jsem úplně nevinný. A vůbec, která svině na nebesích nastražila tuhle šílenost s názvem „Umělá inteligence“?

Jistě to bylo způsobeno zataveným obědem v plastových vaničkách, bál jsem se aby obsah nevyšplouchl. Nevyšplouchl do předepsaných skript. Ty jsem si vypůjčil během školení z městské korporátní knihovny: „Multipolární rozvoj osobnosti s ohledem na potřeby XI. globální kapitalistické pětiletky při zvyšování HDP“. Pochopte, dva kilogramy vědy plus jedno sto padesát gramů navíc. Těžce jsem nesl v příruční tašce přehozené na levém rameni večeři a rozumy. Celý kilometr parkem, okolo městských hradeb a pak na parkoviště k autu. Všude okrasné tabulky „Chůzí utužíte zdraví“. Z posledních sil u auta jsem otiskl palec na řidičovi dveře, zíral na rovnající a blikající zpětná zrcátka, otevřel dveře za řidičem a vhodil balvan, pardon kabelu s knihou na zadní sedadlo. Pak sedl k volantu a vypětím tělesných dutin si upšoukl. Uznejte po tom výkonu, jsme přeci lidé ale přiznávám, že „uhlíkovou stopu“ neřeším. Ale auto už ano. Totiž! Rozsvítil se infotainment a začal na mne japonsky“ „Čštó- chjó maru tisnčchen-takó fujtajbl tharáihg. Zatnul jsem naprázdno zuby s nevyslovnou pokorou: „To jsem nechtěl! Promiň!“ Displej blikal a překládal: „ Bezpečnostní čidlo E15 zaznamenalo v autě únik metanu CH4! Zjistěte příčinu, dotáhněte sponu hrdla u motoru na hadici CC19, popřípadě CS12!“ Ještě že čidlo nezaznamenalo unik kyslíku! Skoro bych s radostí uvítal aby tenhle Svět konečně bouchl.

Zašklebil jsem se lišácky a stáhl po levé ruce okénko a větral.

Motor však stále odmítal pracovní výkon. Neudržel jsem labilní vysílenou psychiku tím nezdarem a zařval: „Kurva jeď!“ Jenže na obrazovce běželo další varování. Zavři okénko, zapni EKO variantu a respektuj normu evropské směrnice T2023-N58! Snad jsem i polkl a už ta čtyřkolová potvora psala a hulákala na mne z palubního repráku něco jako :“ Gauránásramátlá čh´í ešihlas-téno.. „ a ještě k tomu další vodopád jakýchsi slabik dost nerudným hlasem.

Chcete si představit větší hrůzu? Tak si k tomu promítněte i fialové blikání: „Error E56 E59, E161!“

Absolutně mě rozhodilo tohle nové služební auto ze země, kde vychází také Slunce. Neudržel jsem se, vyskočil z auta a zařval zvrácenou hlavou do nebes: „Panenko Mária, já se snad odtud ani nedostanu. Seru se na všechno, tuhle umělou inteligenci mi byl čert dlužen!“ Už krvavýma očima jsem zaregistroval, že se blíží černý flek a bude zle. Přistoupil ke mně nějaký očíslovaný chlapík v černé uniformě, ověšený instrumenty a nápisem „ CITY POLICE“.

„Vidím, na zadním sedadle máte tašku, asi moc těžkou“ a velice laskavě mi zafuněl na čelo, protože byl o hlavu vyšší. „Copak nevíte, že pod sedadlem je zátěžové čidlo? Tak zapněte bezpečnostní pás na tašce. To je jasně hláška E56. Někde v autě máte něco moc vařícího v termo obalu, třeba jídlo, né? To je také bezpečnostní riziko, chcet snad nechcete chytnout plamenem?“. To hlídá čidlo E59.

A pak, vážený pane dáte mi řidičské oprávnění a dvacet čtyři tolarrů, protože jste překročil dobu zaplaceného parkování. To vaše autíčko komunikuje tamhle s tou naší policejní kamerou a nabonzovalo Vás, proto jsem tady! To máme pod dohledem E161! Vidíte, na tabuli rohu parkoviště svítí červeně vaše značka auta.“

Co se dělo dál, nevím. Asi jsem pokračoval v něčem neslušném. A tak jsem teď na posteli, moje místo vedoucího sekce „ Dynamické výpočtové stavy“ už v korporátu zahřívá určitě někdo z té odporné dravé a neomalené omladiny. A navíc, prý celá pokuta a náklady péče v Ústavu... mi zdecimovaly a zablokovaly bankovní účet.

Chtěl jsem se ve slabé chvilce umělé inteligenci omluvit.

Možná i na kolena kleknout.

A pak, pak jsem si řekl:

„ HOVNO-NIKDY!“ Nikdy, to si pamatujte. Nikdy neustoupím.

Možná… Určitě až mne pustí, budu chodit zase pěšky. Chůze prý utužuje zdraví.

Co mi také jinak zbyde, že jo?