Mám fenu z Mladějova. Zdá se, že byla týraná.
Nejprve byla taková smutná. Pak jsme jí nechali postupně opravit nohy, a tehdy to začlo.
Trvalo hodně dní a týdnů, než přišla na to, že už jí funguje jedna noha, a pak jako zběsilá běhala a nevěřila svým nohám. Pořád tam a zpět a smála se u toho od ucha k uchu. A ty uši jí plandaly jako ne zrovna padnoucí kšandy. A pak jsme jí opravili ještě druhou nohu a ještě dvakrát nechali opravit tu první. A najednou jsme měli pesana se čtyřma nohama, co se umí radovat a tedy také zlobit.
Když je sama doma a nezasunou se židle, tak leze na stůl, kde mám notebook. Takže když odejdu a jsem třeba na chatu, tak s přehledem napíše vzkaz, a ještě ho pošle. Jakmile přijde na to, že jsem přicházející, rychle seskočí se stolu a vrhne se do pelíšku. To se pak tváří, hlavně mě nebuď. Což je vždycky podezřelé, nevítá-li u dveří vrtíc ocasem.
Tak jsem ji jednou takto nechala v Boskovicích, zatímco jsem šla k lékaři. A když jsem se vrátila, nevítal mne pes, jen v síni byl rozebraný koš. A taky v igelitce na igeliťáky na hovna udělala dole díru.
Janina je tedy nadějná informatička, která mě takto jen upozornila, že ta igelitka bude od teď FIFO (first in first out) a nebo LILO (last in last out), a ne jako doposud LIFO (last in first out) a nebo FILO (first out last in).
Ale když jsem doma, a může při mně stát, je to anděl.
Tak si tak občas říkám:
"A co já jsem to vlastně za člověka?" | 
Naja 